Článek
Jenže při dalším setkání přišlo překvapení. Žena měla místo jedné nohy protézu. Do té chvíle o tom nevěděl.
Najednou nevěděl, co říct. Ještě před chvílí ho přitahovala, teď začal pochybovat, jestli s ní vůbec chce chodit. Přitom to byla pořád stejná žena. Stejný úsměv, stejný humor, stejná povaha.
A teď si představme, že jí řekne pravdu: „Promiň, jsi skvělá, ale kdybych věděl, že nemáš nohu, na rande bych s tebou vůbec nešel.“
Postižení není problém
Každý má právo vybrat si partnera. Někdo nechce obézní ženu, jinému vadí malý muž nebo věkový rozdíl. Jenže když někdo přizná, že nechce chodit s člověkem bez nohy, riskuje označení za bezcitného. Proč by zrovna postižení mělo být výjimkou?
Odmítnout někoho, kdo nás nepřitahuje, je ale něco jiného než ho automaticky odepsat kvůli postižení. Muž s protézou může sportovat, cestovat i dobře vydělávat.
Přesto si ho někdo představí jako člověka odkázaného na pomoc druhých. Neodmítá pak spíš vlastní předsudky?
A co všechno musí člověk při seznamování přiznat? Má žena povinnost napsat na seznamku, že má umělou nohu? Zdraví lidé také nechodí na rande se seznamem diagnóz.
Když to ale řekne později, může vyvolat pocit, že něco tajila. Když to přizná hned, riskuje odmítnutí.
Ještě citlivější je sex. Co když se někomu partner líbí oblečený, ale při pohledu na jeho tělo přitažlivost zmizí? Touhu si nelze přikázat a zůstávat s někým ze soucitu by bylo ponižující.
Naopak někoho přitahuje právě postižení. Jenže kde končí přitažlivost a začíná sexuální fetiš?
Některá zdravotní omezení skutečně ovlivňují každodenní život. Partner může pomáhat s hygienou, oblékáním nebo běžnými činnostmi.
Má ale povinnost obětovat vlastní život, aby nebyl za sobce? A je stejné takový vztah nezačít, nebo po dvaceti letech odejít od nemocného partnera?
Ani obětavá láska nemusí být vždy nezištná. Někomu vyhovuje role zachránce a pocit, že je na něm druhý závislý.
Pomoc se pak může změnit v kontrolu. Člověk s postižením přitom hledá rovnocenného partnera, ne někoho, kdo mu bude řídit život.
Do vztahů navíc mluví okolí. Dcera přivede domů přítele na vozíku a rodiče začnou řešit, jestli s ním bude mít normální život.
Přitom muž může pracovat, vydělávat a žít samostatně. Je to starost, nebo předsudek?
Zvláštní je i reakce společnosti. Kdo zůstane s partnerem po těžkém úrazu, bývá považován za hrdinu. Kdo si začne s člověkem, který už postižení má, někdy vyvolává soucit.
Jako by takový vztah automaticky znamenal oběť.
Vraťme se k muži z úvodu. Nechce pokračovat, žena zase nechce partnera, který ji přijímá ze soucitu. Oba mají právo rozhodnout se podle sebe.
Jenže společnost zároveň chce, aby lidé s postižením měli stejné šance na lásku.
Každý si zaslouží respekt. Ale znamená to, že s ním musíme chtít chodit, i když nás nepřitahuje?
Zdraví není samozřejmost
Při seznamování lidem záleží na vzhledu, přitažlivosti i zdraví. Jenže zapomínají na jednu nepříjemnou skutečnost. Zdraví nemá nikdo zaručené navždy.
Stačí vážná nehoda nebo nemoc a člověk, který dnes odmítá partnera kvůli protéze či vozíku, se může ocitnout ve stejné situaci. Najednou bude doufat, že ho ostatní nebudou posuzovat jen podle jeho postižení.
Nikdo nemá povinnost zamilovat se do člověka s postižením. Ale pokud se jednou role obrátí, bude ten, kdo dnes odmítá, považovat stejné odmítnutí za spravedlivé?
- Pomozte mi psát lépe. Prosím, napište, co se vám na článku líbilo, nebo naopak nelíbilo. A pokud vás něčím zaujal, budu rád za lajk
Anketa
Zdroje:
