Článek
Nedávno jsme seděli s borcama u piva. Klasika – práce, fotbal, ženský. A pak mezi řečí padla otázka, která rozvířila víc než půllitry na stole: „Hele, v čem je vlastně rozdíl mezi tím, když si chlap zaplatí společnici na hodinu, a když pozve ženskou na rande, zacvaká večeři, kino, drinky – a nakonec spolu skončí v posteli?“
Nejdřív smích. Někdo prohodil, že v jedné variantě máš aspoň jistotu. Další vtipkoval, že ta drahá večeře někdy stojí víc než samotná „hodina služeb“. Prostě hospodská nálada, každý něco přihodil. Ale čím dýl jsme u toho seděli, tím víc jsme se zamotávali. Protože když to člověk rozebere, je v tomhle přirovnání něco nepříjemně pravdivého.
Neříkám tím, že bych chtěl prostituci obhajovat. Ani omylem. Jsem ženatý chlap, mám rodinu, a už dávno nejsem ve fázi, kdy bych řešil, kam koho pozvu. Jen mě baví se o těchhle věcech bavit – právě proto, že jsou trochu tabu a společnost kolem nich hraje podivné divadlo. A tak mě napadlo: pojďme tohle téma vzít od piva a rozebrat ho do hloubky. Trochu ironicky, trochu vážně, a hlavně otevřeně.
Kolikrát už jsem to slyšel: „Chlapům jde jen o jedno.“ Někdy to zní jako stížnost, jindy jako smířené konstatování, občas dokonce jako vtip. Jenže tohle klišé je tak hluboce zakořeněné, že se stalo skoro pravdou, kterou nikdo nezpochybňuje.
Když jsme se o tom v hospodě bavili, jeden kamarád s úšklebkem řekl: „No a co, vždyť to tak je.“ Druhý ale namítl: „Ale né každý, ne? Někdo chce sex, někdo ego, někdo jen to, aby nebyl sám.“ A já si říkal – má vlastně pravdu.
Psychologové o tom píšou už desítky let. Například studie z University of Rochester (2012) ukázala, že muži vnímají sex nejen jako fyzické uspokojení, ale i jako potvrzení vlastní hodnoty – že byli vybraní, že mají co nabídnout. Evoluční biologové k tomu dodávají, že v mužské hlavě je sex často spojený se statusem. Čím víc je „žádaný“, tím víc má pocit, že něco dokázal.
Ale řekněme si upřímně: opravdu je fér všechny házet do jednoho pytle? Znám chlapy, kterým jde fakt „jen o jedno“. Stejně tak ale znám i takové, kteří hledají blízkost, pocit přijetí, nebo jen to, aby je někdo objal. A pak tu máme ty, co to mají promíchané – chtějí sex, ale zároveň za tím hledají něco hlubšího.
A tady je ten paradox: společnost mužům pořád dokola opakuje, že jim jde jen o sex. A chlapi to buď přijmou jako roli, nebo se proti tomu snaží bojovat. Jenže v hospodě u piva to zní jinak. Tam kluci mluví otevřeněji – jednou o egu, podruhé o frustraci, jindy o potřebě, kterou nemají komu říct.
Možná by stálo za to přestat se tvářit, že muži jsou jednoduché stroje na sex. Nejsou. Někdy chtějí blízkost, někdy potvrzení, někdy únik. A někdy opravdu jen tu „jednu věc“. Jenže právě tohle zjednodušení dělá z celé debaty karikaturu.
A proto mě pobavilo, když v hospodě někdo dodal: „Víš co? Třeba ta společnice aspoň neřeší, jestli ti jde jen o jedno. Ona to bere jako službu. To na rande se vždycky hraje ta hra, že o nic nejde.“ A tím jsme otevřeli další téma…
V té hospodské debatě se jeden kamarád naklonil přes stůl a řekl:
„Hele, a co ženský? Kolik jich jde na rande už s tím, že z toho nic nebude, ale i tak si dají kino, večeři, pár drinků – prostě si udělají pěkný večer na účet chlapa?“
Chvíli bylo ticho, a pak se někdo zasmál: „No jasně, a pak ještě říkaj, že chlapům jde jen o jedno.“ Jenže v té větě bylo něco, co se těžko popírá.
Nechci, aby to vyznělo, že každé rande končí v posteli – to rozhodně ne. Sex na prvním rande je spíš výjimka než pravidlo. Nikdo nikoho do ničeho netlačí. Problém ale je, že některé ženy jdou na rande s vědomím, že toho chlapa už nikdy neuvidí – a přesto přijmou všechno, co večer nabízí.
Sociologové tomu říkají „dating economy“. Už v roce 2015 vyšla v časopise Evolutionary Psychology studie, kde ženy samy přiznaly, že někdy chodí na rande čistě proto, aby zažily příjemný večer – bez záměru vztahu nebo intimity. A společnost to bere jako normální.
A tady vzniká paradox: prostitutka je odsouzená jako „nemorální“, protože jde o jasnou dohodu. Ale žena, která jde ven jen proto, aby se pobavila na cizí účet a od začátku ví, že nic víc nebude, je brána jako „normální součást hry“. Přitom v obou případech funguje princip směny – muž něco investuje, žena něco dostává. Rozdíl je jen v tom, že jedno je otevřené a druhé se tváří jako romantika.
Když jsme to takhle pojmenovali, najednou jsme se u stolu shodli, že tohle je možná ještě větší problém než samotná prostituce. Protože tam aspoň víš, na čem jsi. Na rande se ale hraje hra, kde jeden doufá, že to někam povede, a druhý od začátku ví, že nikdy.
Rande a zaplacená služba se nejvíc liší v jedné věci – v míře předvídatelnosti. U jedné varianty máš výsledek napsaný dopředu, u druhé jdeš naslepo. A právě ta nejistota je na randění to, co ho dělá atraktivním i vyčerpávajícím zároveň.
Jedni říkají, že muži vlastně platí za šanci. Ne za sex, ne za vztah – za možnost, že se večer vyvine v něco víc. Je to jako koupit si los: většinou nic, někdy malá výhra, jednou za čas jackpot. A proto je ta hra pořád lákavá.
Zajímavé je, že nejistota má v našem mozku zvláštní hodnotu. Neurovědci z University College London (2016) zjistili, že právě situace, kde nevíme, jak dopadnou, nás drží v největším napětí. Člověk je v podstatě naprogramovaný, aby vyhledával scénáře s otevřeným koncem – a rande je ukázkový příklad.
Když se ale na tu nejistotu podíváme střízlivě, je jasné, že pro oba účastníky znamená něco jiného. Jeden ji bere jako hru s možností odměny, druhý ji může vnímat jako příležitost k zábavě bez závazků. A v tom se ukrývá podstata problému – že „nejistota“ není vždy sdílená zkušenost, ale někdy jen iluze jedné strany.
Když se podíváš na randění zblízka, často to není jen o „chemii“ nebo o tom, jestli si dva lidi padnou do oka. Hodně v tom hraje roli ego. Muži i ženy ho mají, jen ho projevují jinak.
U mužů to funguje jednoduše: když žena přijme pozvání, už to samo o sobě působí jako potvrzení. „Jo, má to smysl, někdo mě vybral.“ A pokud večer pokračuje příjemně, ego se dál nafukuje. Nemusí to skončit sexem, stačí pocit, že byl zajímavý, že obstál. V psychologii se tomu říká sociální validace. Studie z Journal of Personality and Social Psychology (2018) ukazuje, že muži často vnímají rande jako zrcadlo své hodnoty – méně o ženě, víc o sobě.
Ženy to zase vnímají přes jiný filtr. Pozvání, zaplacený večer nebo malá gesta dávají signál: „Tenhle muž má prostředky, energii, zájem.“ Nejde jen o peníze, jde o to, že investuje. V evoluční psychologii se to popisuje jako hledání „signálů schopnosti zajistit“. Už Darwin psal o tom, že v přírodě nejde jen o fyzickou sílu, ale i o projevy, které ukazují schopnost investovat do partnerství.
Co je na tom fascinující? Že oba hrají hru, ve které nejde o ten večer samotný, ale o to, co symbolizuje. Muž sbírá body pro svoje ego, žena čte signály o jeho kvalitách. A sex, pokud k němu dojde, je často jen vedlejší efekt – mnohem důležitější je ten psychologický „scoreboard“, který se vede v hlavě každého z nich.
A když to takhle vidíš, celé rande působí spíš jako test. On zjišťuje, jestli je atraktivní a dost zajímavý. Ona zkoumá, jestli má cenu s ním dál ztrácet čas. A přitom oba naoko říkají, že jde „jen o zábavu“.
Tady se to začíná lámat. Protože když řekneš „prostituce“, většina lidí se otřese. „Fuj, to je nemorální, špinavé, trestné.“ Ale když řekneš „pozval jsem ji na večeři, kino a pak jsme skončili u mě“, reakce je úplně jiná. Najednou je to romantika, mužnost, „gentlemanské chování“.
A já se ptám: kde je ten rozdíl? V obou případech existuje směna. V jednom se zaplatí přímo, v druhém nepřímo. V jednom se říká „služba“, v druhém „rande“. A společnost první variantu trestá, zatímco tu druhou oslavuje.
Historie to ukazuje jasně. Ve starověkém Řecku byly hetéry – vzdělané ženy, které nabízely společnost a intimitu výměnou za dary. Nebyly odsuzované, naopak měly vysoký status. Ve středověké Evropě zase byla prostituce trpěná jako „nutné zlo“ – církev ji zakazovala, ale města vybírala daně z nevěstinců. A dnes? Většina lidí by raději přiznala, že šla na trapné rande, než že zaplatila za hodinu služeb.
Zajímavé je, že výzkum European Journal of Criminology (2020) ukázal, že lidé vnímají prostituci jako „hrozbu morálce společnosti“, zatímco randění na účet muže berou jako „kulturní normu“. Přitom logicky vzato – v obou případech může jít o stejný výsledek. Jen jednomu říkáme „hřích“ a druhému „romantika“.
Tohle stigma je možná to nejvíc pokrytecké, co v téhle hře máme. Protože netrestáme samotný čin, ale to, jak je zabalený. Přiznaná směna = špatně. Skrytá směna = správně. A my se u toho ještě cítíme morálně nadřazeně.
Když to vezmu s nadsázkou – rande je někdy nejdražší loterie na světě. Platíš za lístky – kino, večeře, drinky, taxi – a nikdy nevíš, jestli z toho bude výhra, nebo jen prázdný los.
Větší město, lepší restaurace, dvě vstupenky do kina, pár drinků… a najednou se částka šplhá na patnáct set i víc. A pokud to není jediné rande v měsíci, peněženka to pocítí.
U placené služby je to naopak průhledné: jasná cena, jasný výsledek. Neobhajuju to, jen ukazuju rozdíl. Ekonomicky je to prostě srozumitelnější – zatímco u rande jde spíš o investici do možnosti, ne do jistoty.
A to je možná na celé věci nejzajímavější – že i randění má svou ekonomiku. Jen o ní málokdo mluví nahlas, protože je zabalená do romantiky, svíček a červeného vína.
Když se to všechno ořeže na kost, zůstane jednoduchá pravda: nikdo na rande nechodí jen tak. Každý z účastníků má v hlavě něco, co od toho čeká. Jen se o tom nahlas nemluví.
Muži často hledají blízkost, někdy sex, jindy jen potvrzení, že pořád mají hodnotu. Někdy stačí úsměv a pocit, že „byl vybrán“. Ženy zase touží po pozornosti, pocitu, že se o ně někdo zajímá, že stojí za to, aby si dal někdo tu práci je pozvat. Někdy je to zábava, někdy test, někdy jen příjemný večer.
A tohle není kritika ani jedné strany. Je to spíš připomenutí, že randění není pohádka o čisté romantice. Je to směsice zájmů, přání, obav a potřeb. Každý tam jde s něčím svým – jen málokdo to přizná.
Když si tohle uvědomíš, celá hra najednou vypadá jinak. Méně jako „boj pohlaví“, víc jako směna, kde obě strany něco vkládají a něco čekají. A to, že to neříkáme nahlas, neznamená, že to tam není.
Možná právě proto lidi tolik baví se o tom hádat – protože cítí, že pod nánosem romantických řečí se skrývá něco mnohem pragmatičtějšího.
Zdroje:
