Článek
Pracoval jsem jednu dobu na recepci v Praze. Na začátku to znělo romanticky — být v centru města, mluvit s lidmi z celého světa, poznávat kultury. Jenže po pár letech mi z toho zůstala alergie na slovo „check-in.“ Když dnes slyším rolovat kufr po dlažbě, mám chuť zavřít okno a dělat, že nejsem doma.
Cizinci, to byla směs krásy i šílenství. Lidi z Asie byli většinou klidní, zdvořilí, nikdy se neopili — ale vstávali tak brzo, že jsme o páté ráno slyšeli, jak si vaří instantní polévku na chodbě. Seveřané, Australané, Američané, Kanaďané — tam to jelo jinak. Alkohol tekl proudem, smích přes zeď, bazén po půlnoci, rozbité skleničky, pokoje jak po výbuchu. Němci? Ty jsme už po pár sezonách poznali podle dvou slov: „beer trip.“
Hotely a restaurace se naučily dělat selekci. Skupiny? Raději ne. Rozlučky se svobodou? Nikdy víc. Někdy jsme měli pocit, že náš hotel není ubytování, ale detoxikační stanice po víkendovém šílenství. A já, místo abych se naučil nadhledu, jsem vyhořel. Nenáviděl jsem turisty, cizince, smích, kufry, dokonce i pohled na mapu města.
A pak jsem z Prahy utekl. Ne na venkov, jen do menšího města — tam, kde se večer nemluví cizí řečí a kde se do hospody chodí pěšky, ne s kufrem na kolečkách. Poprvé po letech jsem slyšel ticho, které nemělo akcent. Až tam mi došlo, že jsem vlastně neměl problém s turisty. Měl jsem problém s lidmi, kteří si myslí, že dovolená ruší jejich povinnost být člověkem.
Je zvláštní, jak se člověk změní, když překročí hranice. Doma se chová slušně – pozdraví, poděkuje, na večeři si vezme košili, ale jakmile přistane v jiné zemi, jako by zapomněl, kdo je. Pravidla nechá na letišti, spolu s ponožkami, které se mu nevešly do kufru. Najednou mluví nahlas, pije víc než obvykle a dělá věci, za které by se doma styděl. Přitom má pořád pocit, že je „slušný člověk“.
Psychologové tomu říkají morální vypnutí — pocit, že mimo svůj běžný svět už neplatí stejné hranice. Studie z Jižní Koreje (Im & Kim, 2023) ukazuje, že turisté se chovají hůř tam, kde necítí vazbu k místním. Cizí město se pro ně stává kulisou, ne skutečným místem. Morálka se na pár dní uloží k ledu, jako lahvové pivo v hotelové ledničce.
Jenže to není jen o alkoholu. Je to o anonymitě. V cizině si člověk připadá neviditelný — žádný soused, žádná tchyně, žádný kolega, co by ho zahlédl. Zmizí tlak reputace, zůstane jen momentální slast. „Tady mě nikdo nezná,“ říká si mozek, „tak proč ne?“
A pak přijde paradox. Čím víc se turista cítí neviditelný, tím víc chce být vidět. Hluk, smích, selfie uprostřed chrámu. Místo aby objevoval svět, dává o sobě vědět. Chce, aby ten svět věděl, že přišel on — hrdina v kraťasech, dobyvatel zážitků, exportní verze slevového Indiana Jonese.
Možná právě proto se tolik lidí v cizině chová hůř než doma. Ne proto, že by byli jiní, ale protože mají pocit, že tam se to nepočítá. Jakoby se morálka dala odložit spolu s kufrem. Jenže co když ten kufr někdy zapomeneme zavřít?
Existuje zvláštní druh odvahy, která se zapíná až v cizině. Doma by ten člověk neřekl ani „bů“, ale za hranicemi se promění v krále ulice. Tam, kde ho nikdo nezná, se směje nejhlasitěji, objednává nejvíc a odchází poslední. Doma by si nedovolil mluvit sprostě před dětmi, ale v baru u moře mu to připadá jako folklor.
Je to jako kdyby měl dvě osobnosti – jednu pro život a druhou pro dovolenou. Ta druhá je hlasitější, drzější, a hlavně přesvědčená, že „přece platím, tak si to můžu dovolit“. Jenže slušnost se nekupuje v cestovce. Když se po večírku rozbije minibar, to jedno „nevinné“ pivo, které mělo být jen sranda, nakonec vyjde dráž než celá ta dovolená.
Pamatuju si hosty, kteří si přišli stěžovat, že voda z vířivky je „moc mokrá“. Nebo pána, který chtěl kompenzaci, protože soused „příliš dýchal“. A pak tu byli tací, co si pletli hotelový pokoj s diskotékou. Někdy jsem měl pocit, že lidé jedou na dovolenou ne odpočívat, ale aby si mohli vyzkoušet, jaké to je být bez pravidel.
Jenže žádné letadlo vás neodveze z vlastní povahy. Kdo je doma bezohledný, v cizině se jen víc odhalí. A kdo je normální, zůstane normální i mezi palmami. Možná proto tolik lidí po návratu říká, že „se potřebují z dovolené vzpamatovat“. Ne proto, že by byli unavení. Ale protože někde mezi check-inem a check-outem ztratili kus sebe.
Na každé pláži se najde někdo, kdo kazí ticho. Ale většinou to není dav — jen pár hlasitých kusů, kteří umí přehlušit všechny ostatní. V turistickém světě platí jednoduché pravidlo: čím víc křičíš, tím víc jsi vidět. A kdo je vidět, ten určuje, jak si o nás svět udělá obrázek.
Místní obyvatelé v destinacích to vidí jinak než my. Nezajímá je, že devadesát procent lidí se chová slušně. Vidí jen tu hlučnou menšinu, která večer močí do moře a ráno se hádá s obsluhou. Podle výzkumů (Shaheer, 2022) právě tihle nejvíc formují reputaci turistů — ne ti, co potichu platí a odchází. Je to paradox: slušnost je neviditelná, hluk má ozvěnu.
Pamatuju si, jak jeden kolega říkal: „Stačí tři opilci, a zkazí týden stovkám lidí.“ Měl pravdu. Problém není v počtech, ale v intenzitě. Hlučná menšina dokáže proměnit celý hotel v bitevní pole a z města udělat kulisu pro chaos. A když pak někdo řekne, že „turisti jsou prasata“, ve skutečnosti mluví jen o té malé, ale vytrvalé části, která nikdy neusne dřív než personál.
Je zvláštní, jak hlas může být silnější než fakta. Devadesát tichých nevyváží jednoho, kdo křičí. A čím víc se ta menšina opije, tím víc má pocit, že zastupuje většinu. Možná proto se z dovolených čím dál častěji nevrací pohlednice, ale videa, která připomínají spíš policejní záznam.
Je v tom určitý druh arogance. Turista, který přijede s pocitem, že jeho peníze jsou víc než pravidla. Že když platí, může si dovolit všechno. Odhozená plechovka? „Zaměstná to místní.“ Hluk po půlnoci? „To je přece jejich práce, aby se starali o hosty.“ Když má v ruce platební kartu, považuje ji za univerzální omluvenku.
Na recepci jsem takové poznal. Jeden házel klíče na pult a řekl: „Já tady utrácím, vy mi budete děkovat.“ V tu chvíli jsem pochopil, že nejde o národnost, ale o postoj. Turista, který se chová jako majitel planety, se rodí všude. Jen potřebuje publikum, které mu to umožní.
Je to zvláštní ekonomie ega — čím víc člověk zaplatí, tím méně se cítí povinen chovat slušně. V restauraci, v hotelu, na ulici. Jako by útrata byla vstupenkou do světa bez hranic. Ale peníze nejsou povolenka k bezohlednosti. Jsou jen zrcadlem, které ukáže, jaký opravdu jsi, když už si nemusíš na nic hrát.
Zvlášť smutné je, že tenhle typ chování se často maskuje jako „svoboda“. Lidé říkají: „Konečně můžu být sám sebou.“ Jenže pokud tvé „já“ znamená hluk, nepořádek a pohrdání, možná by bylo lepší, kdybys zůstal doma. Protože svět nečeká na tvůj příchod, aby tě obdivoval. Jen se ti zatím ještě nenaučil říkat, že už tě má dost.
Každé město má svůj bod zlomu. Ten okamžik, kdy si uvědomí, že už nejde o turismus, ale o přežití. Když se z centra stane nonstop bar, z bytů ubytovny a z ulic jeden velký popelník, začnou se i tolerantní lidé ptát: „A komu to tady vlastně patří?“
Na začátku to bývá nenápadné. Místní si stěžují na hluk, radnice se tváří, že je to daň za úspěch. Jenže pak přijdou prázdné výlohy, byty na denní pronájem a ulice plné lidí, kteří včera ani nevěděli, kde město leží. A z turistické lásky se stane únava. Japonci tomu říkají „tourist fatigue“, Španělé „turistofobie“. Pražané tomu říkají prostě „už toho mám dost“.
Některá města už reagují. Barcelona omezuje party čtvrti, Amsterdam stahuje reklamy, Benátky zavádějí poplatek za vstup. Není to o penězích, ale o tom, že každé město má právo chránit svůj charakter. Až příliš dlouho jsme věřili, že turistika znamená jen příjmy. Teď se ukazuje, že může znamenat i ztráty — klidu, důstojnosti, identity.
Když jsem ještě pracoval v hotelu, všichni jsme se tvářili, že host má vždy pravdu. Dnes vím, že to nebyla pravda nikdy. Někdy má pravdu ten, kdo bydlí vedle a chce se jen vyspat. Město není zábavní park, a jeho obyvatelé nejsou komparz. Až tohle turisté pochopí, možná znovu objeví, proč vlastně cestují — ne aby dobyli svět, ale aby mu rozuměli.
Anketa
Zdroje:
