Článek
Vánoce jsou skoro tady. Poznám to podle toho, že na každém rohu někdo předstírá lehkost, kterou celý rok postrádá. Ulice se lesknou světýlky, lidi si navlékají úsměvy jako povinnou uniformu sezóny a já pozoruju, jak se společnost synchronně přepíná do režimu „šťastní musíme být všichni, teď a bez debat“. Kapři, fronty na cukroví, svařák v kelímku, rodiny jako vystřižené z reklamy. Jako by stačilo pár dekorací a zaprášená krabice s ozdobami, aby se všechno špatné vymazalo.
A pak přijde zlatý hřeb večera: společná fotka u stromečku. Ta jediná, pečlivě naaranžovaná, ze které zmizí únava, hádky i nervy. Všichni se usmívají, všichni šťastní, všichni „požehnaně spolu“. Instagram to sežere, Facebook to pohladí lajkem a rodina má na rok vystaráno. Ať to před chvílí doma bouchalo jakkoli, hlavně že ven jde fotka spokojené idylky. Ta vždycky zachrání reputaci, i když realita sotva drží pohromadě.
Najednou se totiž tváříme, že se máme všichni rádi. Že ty nedořešené věci z jara, léta i podzimu se rozpustily v atmosféře, kterou tak urputně vyrábíme. A mě napadá, proč vlastně čekáme celý rok, abychom udělali aspoň něco hezkého? Proč zrovna prosinec? Proč potřebujeme v kalendáři nápis Vánoce, abychom si vzpomněli na laskavost, kterou jsme v dubnu nebo září „nestíhali“?
A tak sleduju, jak se lidi honí po městě, jako by šlo o poslední závod sezóny. Všechno musí být dokonalé: emoce, dárky, tabule, rodina. A přitom mám pocit, že většina běží hlavně před sebou. Možná by stálo za to zeptat se nahlas: je to skutečná radost, nebo jen vyleštěná povinnost?
A co když to, co považujeme za „nejkrásnější svátky roku“, většina lidí vůbec tak necítí? Možná je na čase to rozebrat bez filtru a podívat se na Vánoce tak, jak opravdu vypadají — ne tak, jak bychom si přáli, aby vypadaly.
Když si odmyslím tu vynucenou třpytivou kulisu, tak ve skutečnosti slyším úplně jiný tón. A ten nezní ani trochu jako „klidné svátky“. Spíš jako nenápadné povzdechy, které se mezi lidmi mihnou jen tehdy, když mají pocit, že je nikdo nesoudí. A přitom stačí otevřít internet a člověk zjistí, že pod cukrovou polevou se skrývá docela hutná směs pocitů, které se v záři stromečku neukazují.
Najednou tam člověk čte věci, které u štědrovečerního stolu nepadnou:
– že hodně lidí by nejraději celý prosinec přeskočilo,
– že dárky kupují jen proto, aby nevypadali nevděčně,
– že návštěvy příbuzných zvládají s vypnutou hlavou,
– že „sváteční atmosféra“ je pro ně víc povinnost než radost.
A tohle nejsou povzdechy jednoho unaveného člověka. Tohle se opakuje ve stovkách komentářů. Lidi popisují, jak se přetvařují, protože „tak se to má“. Jak drží úsměv, i když už je dávno bolí obličej. Jak se cítí sami, i když sedí u plného stolu. A já začínám pochybovat, jestli ta tichá menšina není vlastně většina, která se jen bojí narušit dekoraci.
Nejvíc mě fascinuje, jak rychle se změní atmosféra, když se zavřou dveře od obýváku a společný program skončí. Najednou nikdo neřeší dokonalou fotku u stromku. Venku to vypadalo jako šťastná reklama, ale uvnitř hlavy běží úplně jiný film – tlak, únava, pocit, že člověk jen plní seznam očekávání, která nejsou jeho.
Je zvláštní, že právě období, které má být nejměkčí, v tolika lidech otevře věci, které celý rok zametají pod koberec. A čím víc to sleduju, tím víc mám pocit, že pro spoustu lidí nejsou Vánoce problém… ale spíš zrcadlo. A to bývá někdy horší než cokoliv na talíři.
Čím víc si toho všímám kolem sebe, tím jasněji vidím, že Vánoce nejsou jen „pohodové zakončení roku“. Podle dat z evropských průzkumů během prosince výrazně roste počet lidí s úzkostmi a depresivními příznaky — klidně o třetinu. Psychologové to vysvětlují jednoduchou rovnicí: únava + tlak na dokonalost + srovnávání s ostatními = psychická zátěž, kterou žádná výzdoba nezachrání.
Zatímco venku blikají světýlka, spousta lidí uvnitř sebe řeší úplně jinou realitu. Místo klidu přichází pocit, že člověk musí zvládat všechno najednou: rodinu, náladu, povinnosti, očekávání. A právě to z prosince dělá spíš psychologický sprint než idylické finále roku.
A nejzvláštnější na tom je očekávání dokonalosti. Proč má být zrovna konec roku bezchybný? Proč musí člověk vypadat šťastně ve chvíli, kdy by nejraději jen vypnul a nadechl se? Vánoce tak často nekončí harmonií, ale střetem mezi tím, co se po nás chce, a tím, co je reálné.
Často se říká, že Vánoce vrací lidi k sobě. Jenže podle studií Relate UK a dalších organizací se během svátků zvyšuje počet partnerských konfliktů i rodinných třenic. Někde až trojnásobně. A vlastně to dává smysl — náhlé nahuštění lidí, kteří jsou zvyklí fungovat každý jiným tempem, bývá spíš test než terapie.
Mně na tom připadá paradoxní jedna věc: celý rok se míjíme, každý si řeší svoje, a když se konečně potkáme u jednoho stolu, očekává se, že všechno půjde hladce. Bez tření, bez starých křivd, bez rozdílných názorů. A tak sedíme u jednoho stolu, ale každý v jiném světě. Jedni se snaží držet dekorum, druzí počítají minuty do odchodu, třetí jen opakují naučené věty, aby „to nepokazili“.
A do toho přichází ještě jedna ingredience, která dokáže převrátit atmosféru během pár minut — alkohol. Ten dokáže otevřít témata, která měla zůstat spící. Staré rodinné příběhy vytáhne na světlo, jako by si řekl, že Vánoce jsou ideální čas připomenout si všechno, co jsme se snažili zapomenout.
A to mě vrací k jedné jednoduché myšlence: když se snažíme za každou cenu vytvořit perfektní večer, často tím jen zvyšujeme tlak. A čím větší tlak, tím větší pravděpodobnost, že praskne právě tam, kde to nejmíň chceme. Vánoce tak někdy nejsou ani tak o společném zážitku, jako spíš o opatrném kličkování mezi minami, které celá rodina nosí v hlavě.
Člověk by čekal, že období, které si nárokuje nálepku klidné, bude podle statistik opravdu bezpečné. Jenže zdravotnická data v Česku i zahraničí ukazují úplně jiný obrázek. Prosinec patří k měsícům, kdy nemocnice řeší víc domácích úrazů, popálenin, pořezaných rukou a alkoholových incidentů. Zkrátka všechno to, co se do vánočních reklam nevejde.
Když se nad tím zamyslím, není to vlastně nijak šokující. Lidi pracují v rychlejším režimu než obvykle, předvádějí gymnastiku u stromečku, zavěšují dekorace ve výškách, kde by normálně ani neutírali prach, a do toho se přidá sklenička sem, sklenička tam. Najednou se z „rodinného večera“ stává malý chaos, ve kterém se snadno něco pokazí.
A co mě fascinuje nejvíc? Že i tyhle drobné katastrofy se dávají stranou. Jako by se nehodilo přiznat, že máme zápalné svíčky, ostré nože, horký olej a půlku rodiny v jednom prostoru. Všechno se potlačí pod tu samou masku, která tvrdí, že Vánoce musí být harmonické.
Možná právě proto tenhle měsíc budí dojem, že lidé riskují víc než během roku. Jako by prosinec vytvářel zvláštní odvahu: „hlavně ať všechno vypadá dobře, i kdybych si měl u toho urvat kus prstu“. A když to tak pozoruju, říkám si, že Vánoce nejsou jen o emocích — často jsou i o fyzických následcích, které nikdo nepřizná, protože nesedí k té slavné představě „pohody“.
Jedna věc, která se o Vánocích vypráví méně než koledy, je fakt, že jsou pro spoustu lidí finančně nejbolestivější částí roku. Statistiky z Evropy i USA se shodují: během prosince utrácí domácnosti o desítky procent víc než v běžných měsících. Ne proto, že by měly z čeho, ale protože „se to tak dělá“.
A tady to začíná být zajímavé. Najednou už nejde o radost, ale o pocit povinnosti. O to, aby dítě nemělo menší dárek než sousedovo. Aby partner neřekl, že jsme to odbyli. Aby rodiče viděli, že „jsme na tom dobře“. Z dárků se stává tichý test, ne projev lásky. A ve chvíli, kdy k tomu připočítáme výzdobu, jídlo, akce, cestování… není divu, že třetina lidí jde během Vánoc do minusu. Někteří si dokonce vezmou půjčku, jen aby obstáli v roli, kterou po nich očekává okolí.
Osobně mi na tom přijde až komické, jak se tenhle tlak maskuje slovem „tradice“. Jako by to, že se v prosinci utrácí obrovské částky, bylo nějak hluboce zakořeněné v historii. Přitom největší část toho, co dnes považujeme za „nutné“, je výsledek reklamy, filmů a marketingových kampaní, které nám roky sugerují, že bez určitého množství krabic pod stromkem nejsme dost dobří.
A když to vidím, uvědomuju si, že Vánoce jsou pro spoustu lidí spíš účetní uzávěrkou sebeúcty. Nejde o to, co dáváme — ale co si o nás ostatní pomyslí, pokud toho nebude „dost“.
Možná právě proto tolik lidí tráví prosinec s pocitem, že běží závod, na který nemají sílu ani rozpočet. A přesto v něm pokračují, protože přiznat, že je něco nad naše možnosti, je pořád větší tabu než účty za dárky, které splácíme až do jara.
Je zvláštní sledovat, jak prosinec mění i ty nejrozumnější lidi v malé továrny na odpad. Statistiky z evropských organizací ukazují, že během Vánoc stoupne množství odpadu o čtvrtinu až třetinu. A to nemluvím jen o papírech a stužkách — mluvím o jídle, dekoracích, „nutných“ dárcích, které končí v šuplíku ještě dřív, než vyprchá silvestrovská euforie.
Když si to představím z nadhledu, je to až absurdní: týdny se honíme za tím, aby všechno vypadalo perfektně, a pak polovinu výsledku odvezeme v igelitce k popelnicím. Jídlo, které by normálně stačilo na několik dní, mizí, protože se prostě „muselo naložit víc“, kdyby náhodou přišel někdo navíc. Dárky často mění majitele, ještě než se zahřejí na poličce. A výzdoba, kterou jsme kupovali s pocitem výjimečnosti, se příští rok stejně nahradí něčím „modernějším“.
Co mě na tom ale pobaví nejvíc, je ta tichá shoda, že to vlastně nikomu nevadí. V prosinci totiž platí jiné zákony. Plýtvání se překládá jako „štědrost“. Odpad se bere jako „součást tradice“. A i když víme, že polovina věcí neměla vůbec vzniknout, zatleskáme si, že jsme to všechno zvládli „připravit“.
A možná je to právě tenhle kolotoč přemíry, co dělá Vánoce tak zvláštními. Nejde o to, co potřebujeme, ale o to, co po nás chce kolektivní scénář. A tak raději přihodíme další porci, další dekoraci, další zbytečnost, jen aby bylo na první pohled vidět, že jsme se „snažili“.
Ale když se ten první dojem sloupne, zůstane jednoduchá otázka: kolik z toho všeho děláme opravdu pro sebe — a kolik jen proto, že máme pocit, že se to od nás čeká?
Čím víc přemýšlím o tom, jak dnes v Česku slavíme Vánoce, tím zvláštnější mi to celé připadá. Na papíře jde o oslavu narození Ježíše. Jenže realita? Ta vypadá tak, jako bychom se každý rok snažili trumfnout všechny před námi i kolem sebe — a náboženský příběh v tom hraje roli asi jako dekorace zapomenutá za skříní.
Ježíš dostal při narození tři dary. Symbolické, jednoduché, promyšlené. Nic víc. Nikdo tehdy nenakládal plné koše „pro jistotu“. Nikdo neobjížděl všechny příbuzné s nervózním pocitem, že ještě něco chybí. A rozhodně se nehonily hory věcí pod strom, jen aby to na fotce vypadalo „bohatě“.
Jenže čas udělal svoje. Tradice se začaly nabalovat, tu něco přidaly obchodní domy, tam něco filmový svět, jinde zase reklamy. A než jsme si všimli, vytvořili jsme z duchovního příběhu prosincovou mašinérii, která nemá s Betlémem společného téměř nic — zato dokonale umí vyždímat peněženku a nervy.
To je na tom asi nejzajímavější. Tvrdíme, že držíme tradice, ale většina toho, co dnes považujeme za „nezbytnou součást Vánoc“, je mladší než naše dětství. Umělý sníh ve spreji, blikající řetězy, šest druhů balicích papírů, nákupní běs — to všechno se k příběhu o narození Ježíše přimíchalo až v momentě, kdy se ukázalo, že prosinec se dá skvěle monetizovat.
A přitom nikdo neví, kdy přesně se to celé zlomilo. Kdy se z duchovní symboliky stala povinná dekorace. Kdy se z lidské pokory stalo předhánění. Kdy se z jednoduchého sdílení stal závod o počet krabic pod stromkem.
A tak tu máme zvláštní český paradox:
Slavíme Ježíše, ale žijeme podle letáků.
Mluvíme o hlubokém významu, ale řídíme se slevami.
Tváříme se tradičně, ale většina „tradic“ je jen pěkně zabalený marketing.
A když si tohle všechno složím dohromady, říkám si, že možná není vůbec divné, že tolik lidí má pocit, že něco nehraje. Protože jestli má být hlavním poselstvím Vánoc klid, pokora a narození — tak my jsme si z toho udělali přesný opak.
Když přemýšlím nad tím, proč každý rok tak urputně držíme prosincový rituál, dochází mi jedna věc: většina z nás vůbec nesleduje, co nám dává smysl. Sledujeme jen to, co „má být“. A tak rok co rok opakujeme stejné kolečko — přípravy, očekávání, hromada povinností — aniž bychom se zastavili a položili si jednoduchou otázku: opravdu to potřebujeme?
Zkusil jsem si představit prosinec úplně bez Vánoc. Bez povinné nálady, bez nákupního stresu, bez pocitu, že musíme odškrtat seznam, abychom obstáli před rodinou nebo sami před sebou. A víš co? Vůbec mi nepřišlo, že by svět přestal fungovat. Možná by naopak spadl kámen ze srdce lidem, kteří to celé dělají jen proto, že se to očekává. Možná by zůstalo jen to, co má skutečnou hodnotu — být spolu, když chceme, ne když musíme. Možná by se ukázalo, že klid není výsledek dekorací, ale toho, že si dovolíme vypnout.
Proto mě zajímá, co by si místo klasických Vánoc vybral každý z vás, kdo právě čte tenhle článek. Jak by vypadal prosinec, kdybychom odhodili povinný scénář? Co byste zrušil, co byste nechal a co byste si přál mít úplně jinak?
Anketa
Zdroje:
