Článek
U nás doma se sprostě nemluvilo. Máma byla ten typ ženy, která raději mlčela, než aby zvýšila hlas. Když táta zaklel, zvedla obočí a řekla jen: „Tohle neříkej před dětmi.“ A já si to zapamatoval. Vyrůstal jsem v přesvědčení, že sprosté slovo z ženských úst znamená selhání. Že ženskost se měří podle tónu hlasu a výběru slov.
Možná proto mě dnes zarazí, když slyším ženy mluvit jinak. Drsněji, otevřeněji. Někdy až překvapivě ostře. V práci, na ulici, v obchodě. Nejsou to ojedinělé výjimky, je to běžné. Ženy, které mezi sebou mluví stylem „ty vole“, což by dřív znělo skoro jako provokace, dnes nikoho nepřekvapí. Možná jsem staromódní, ale když to slyším, něco ve mně ztuhne.
Nejde o moralizování. Nechci tvrdit, že ženy mají být tiché nebo křehké. Jen mě zajímá, proč na mě ten jazyk působí jinak, když ho slyším z jejich úst. Jestli je to společenská změna, kterou musím přijmout, nebo jen důsledek výchovy, která ve mně zanechala jasný vzorec: žena má být jemná, muž může být hrubý.
Moje žena sprostě nemluví. Občas jí něco uklouzne, ale není to pravidlo. A možná právě proto si uvědomuju, jak moc jsem na ten rozdíl citlivý. Když slyším cizí ženu mluvit tvrdě, automaticky si ji zařadím jinam – jako by tím ztratila část něčeho, čemu jsem kdysi říkal ženskost.
Nepíšu to, abych někoho soudil. Spíš proto, že tomu chci porozumět. Chci vědět, jestli ten odpor, který cítím, je pozůstatek starého světa, nebo přirozená reakce muže, který vyrůstal v jiné době. A taky jestli jsem sám – nebo to mají podobně i ostatní chlapi kolem mě.
Když slyším ženu mluvit sprostě, nevnímám jen její hlas. Vnímám i ticho kolem. Ten drobný zádrhel, kdy se lidé v okolí na vteřinu odmlčí, jako by čekali, jestli to řekla schválně. Stejné slovo z úst muže projde bez povšimnutí, z úst ženy vyvolá reakci. Možná ne odsouzení, ale vždy pozornost.
Psychologové tomu říkají jazykový dvojí standard. Muž, který používá silná slova, je přímočarý. Žena, která dělá totéž, je v lepším případě výstřední, v horším vulgární. Studie publikovaná v časopise Sex Roles už v 90. letech ukázala, že ženy posuzují vulgaritu u sebe i u jiných žen přísněji než muži u mužů. Jinými slovy – společenská tolerance k sprostým slovům stále závisí na pohlaví, i když si myslíme, že jsme dávno rovní.
Když se podívám kolem sebe, ten rozdíl je pořád patrný. Žena, která na poradě řekne: „To je na ho*no,“ riskuje, že ji kolegové začnou vnímat jinak. Ne jako někoho, kdo má názor, ale jako někoho, kdo „ztrácí kontrolu“. Když to samé řekne muž, působí rozhodně, energicky, dokonce vtipně. Stejná slova, jiný dopad.
Jedna americká analýza jazykových vzorců ukázala, že ženy nadávají přibližně stejně často jako muži, ale jejich vulgarita bývá kontextově měkčí – používají spíš eufemismy, nebo nadávky s menší silou. Když ale překročí tuto hranici, lidé je hodnotí přísněji. Jakoby jazyk měl pořád pohlaví.
Není to o vkusu ani o morálce. Je to o tom, jak hluboko máme v sobě uložené, že ženskost má znít „čistě“. Když ta čistota praskne, spustí se instinkt – u mužů i u žen. Cítíme, že se něco narušilo. A právě to ticho po sprostém slově říká víc než samotná vulgarita.
Možná proto mě sprosté ženy znejisťují. Ne proto, že bych se cítil nad nimi, ale protože se tím boří jazyková rovnováha, na které jsem vyrostl. A možná to má i jistou spravedlnost – svět, který ženy dlouho nutil mluvit jemně, teď sklízí opačný extrém. A my, muži, se s tím teprve učíme žít.
Když přemýšlím o vztazích, zjistím, že jazyk v nich hraje větší roli, než si chceme připustit. V začátcích je všechno měkké, kontrolované, opatrné. Člověk se hlídá. Sprostá slova se neobjevují — možná sem tam nějaké ironické, ale nikdy drsné. Teprve časem, když se ztratí hranice, začne vycházet skutečný jazyk. A právě tehdy se ukáže, jak moc komu vadí, co zní z úst toho druhého.
U mužů je to zvláštní – sami nadávají od rána do večera, ale když to začne dělat jejich partnerka, něco se v nich sevře. Jako by se tím rozbil křehký zvuk, který si spojovali s domovem. Nevadí jim emoce, vadí jim tón. Nečekají od ženy hrubost, ale jiný druh síly – tichou, ne hlasitou. Když se to otočí, přitažlivost se může změnit v podráždění.
Na tohle téma už vzniklo několik výzkumů. V jednom z nich účastníci hodnotili krátké nahrávky rozhovorů mužů a žen. Stejná věta se sprostým slovem zněla z úst mužů jen jako „neformální“, ale z úst žen byla vnímána jako „nepřiměřená“. Jinými slovy – stejný jazyk, odlišný dojem. Přesně to, co se děje v každodenním životě.
Všiml jsem si toho i u přátel. Jeden z nich, Petr, má partnerku, která mluví otevřeně. Když se pohádají, padne všechno — žádné obcházení, žádné filtry. A on mi jednou řekl: „Mám ji rád, ale někdy se při tom cítím, jako by mluvila se mnou po mužsku.“ Nešlo o slova, šlo o to, že ztratil ten jemný rozdíl, který dřív cítil mezi sebou a ní.
Někdo by řekl, že je to jen otázka ega, možná i kulturní setrvačnosti. Ale i muži, kteří se považují za moderní, si to nesou v sobě. Když slyší partnerku mluvit sprostě, vnímají to jako narušení intimity, ne jen jazykovou změnu. Jako by tím mizel prostor, kde mohl být on ten, kdo mluví „tvrději“.
Zajímavé je, že naopak ženy tvrdí, že muž, který nadává, na ně často působí upřímněji. Výzkum publikovaný v roce 2017 ukázal, že lidé, kteří častěji používají sprostá slova, bývají vnímáni jako autentičtější. To ale neznamená, že by se to automaticky převádělo i na ženy – tam stejný jazyk působí spíš nepatřičně. Důvěryhodnost se u mužů a žen pořád měří jinými metry.
A tak se to celé točí kolem paradoxu. Muži říkají, že chtějí ženy přirozené, ale když jsou skutečně přirozené — i ve slovech — něco se v nich brání. Možná proto, že sprostá slova jsou pořád spojena s hněvem, s agresí, s mocí. A to jsou emoce, které se u žen dlouho trestaly.
Když nad tím přemýšlím, napadá mě, že ve skutečnosti nejde o vulgaritu. Jde o to, že muži si přes jazyk chrání hranice. A když žena začne mluvit stejně tvrdě, cítí, že se mu do jeho prostoru někdo postavil. Že v jeho jazyce už není sám. A možná právě proto se vulgarita u žen neodpouští tak snadno — protože bere mužům něco, co si dosud nechávali pro sebe.
Všiml jsem si, že sprostá slova zní jinak podle toho, kdo je říká. Nejde jen o pohlaví, ale i o prostředí, ve kterém člověk žije. V hospodě nebo v dílně je vulgarita něco jako interpunkce – dává větám rytmus. Nikdo ji tam nebere vážně. Ale když stejné slovo vysloví žena v saku, třeba na poradě, prostor se na chvíli zastaví. Ne proto, že by to bylo šokující, ale protože do toho kontextu prostě „nepatří“.
Jazyk je možná nejpřesnější sociální mapa. Ukazuje, odkud člověk pochází, mezi kým se pohybuje, komu se chce přiblížit. Sprostá slova v tom hrají zvláštní roli – v některých kruzích dokazují, že „patříš mezi nás“, jinde tě okamžitě vyřadí. Sociolingvisté tomu říkají skrytá prestiž: mluva, která je zvenku považovaná za hrubou, má uvnitř skupiny váhu a důvěru. A u žen je to vidět možná nejvíc.
Žena, která pracuje mezi muži, často začne mluvit tvrději. Ne proto, že by chtěla, ale protože se tak snáz udrží v rytmu. V prostředí, kde se rozhoduje rychle a mluví napřímo, by zdvořilost působila jako slabost. Jenže když se ten styl přenese mimo práci, působí to jinak. Společnost jí nezapomene připomenout, že „by se měla chovat jako dáma“.
Na opačném konci jsou ženy, pro které je sprosté slovo součástí každodenní řeči – ne proto, že by chtěly provokovat, ale protože tak mluví všichni kolem nich. Tam vulgarita ztrácí hranice. Je to jazyk ulice, který sice spojuje, ale bere slovům sílu. Když všechno označíš stejně ostře, ztratí se význam.
Zajímavé je, že právě vzdělanější ženy se vulgaritě vědomě vyhýbají. Ne proto, že by neznaly ta slova, ale protože vědí, jakou mají cenu. A občas ji použijí přesně – jako chirurgický řez, který má efekt. Sprosté slovo v jejich podání nezní lacině, ale jako vyjádření přesného citu. Možná proto působí silněji než deset běžných nadávek v hospodě.
Vulgární jazyk tak neukazuje jen míru vzdělání nebo kultury, ale i vztah ke světu. U někoho je to ventil, u jiného styl přežití. U žen je to ještě složitější – pořád se od nich čeká, že mluvou vyvažují chaos, ne že ho vytvářejí. Proto stejná věta zní jinak v rukách manažerky než pokladní. Ne kvůli obsahu, ale kvůli očekávání, které máme v hlavě.
A možná právě tady se nejvíc ukazuje, že vulgarita není o slovech. Je o prostoru, který si člověk dovolí zabrat. A ten prostor mají ženy pořád menší – ať mluví jakkoli hlasitě.
Doma je jazyk něco jiného než na ulici. Tam se nehodnotí, kdo je drsnější nebo výřečnější, ale jak slova znějí dětem. Když dítě slyší sprosté slovo, nezajímá ho jeho společenský kontext. Jen kopíruje tón. Vnímá, jestli je to slovo proneseno v klidu, nebo s hněvem. Jestli je to součást věty, nebo zbraň.
Většina rodičů si namlouvá, že děti nevnímají všechno. Jenže vnímají úplně všechno – i to, co si myslíme, že jsme řekli mimochodem. Neexistuje „nevinná“ vulgarita, pokud se opakuje často. Slova, která doma znějí bez přemýšlení, se v dětské hlavě usazují jako norma. Dítě pak nerozlišuje, jestli jde o citové uvolnění nebo o urážku. Jen si zapamatuje rytmus řeči, který doma slyší nejčastěji.
V jedné studii o jazykovém vývoji dětí se ukázalo, že první tabuová slova se objevují už kolem tří let. Děti je nevnímají jako sprostá – jen napodobují intonaci, kterou spojují s napětím. Když rodič používá vulgaritu k vyjádření frustrace, dítě se naučí, že přesně tak se řeší tlak. Není to o slovech, ale o způsobu, jakým vyjadřujeme emoce.
Zajímavé je, že i rodiče, kteří si dávají pozor, občas slyší vlastní slova zpátky z dětských úst – a najednou zjistí, jak tvrdě působí. V tu chvíli se jazyk promění v zrcadlo. Všechno, co doma považujeme za běžné, v něm slyšíme nazpět, jen bez filtru. Až tehdy pochopíme, že vulgarita v rodině není jen otázkou vkusu, ale výchovný vzorec, který se dědí.
Na druhou stranu – není nutné žít v jazykové karanténě. Dítě potřebuje vidět i to, že slova mají různé vrstvy. Že existuje rozdíl mezi tím, když máma řekne ostřejší slovo v afektu, a tím, když ho někdo použije, aby urazil. Klíč není v zákazech, ale v kontextu.
Sprosté slovo samo o sobě dítě nezničí. Ale může ho naučit, že ostrost patří k běžné komunikaci. A pokud se používá často, bez vysvětlení a bez následku, ztrácí cit pro hranici. Jazyk se stává surovým, protože nikdy nepoznal jinou melodii.
Možná proto se vyplatí přemýšlet ne nad tím, jestli sprosté slovo použít, ale jak. Doma má jinou váhu než venku. A z úst matky ještě jinou než z úst otce. Dítě se zkrátka nenaučí, co říkat, ale jak mluvit. A to je lekce, kterou si ponese celý život.
Každé slovo má svou váhu. I to sprosté – možná právě to. Problém začíná ve chvíli, kdy se používá bez citu, jen ze zvyku. Pak přestává být výrazem emocí a stává se hlukem. Dřív mě vulgarita žen dráždila, dnes mi spíš vadí její prázdnota. Když všechno zní stejně ostře, ztrácí se rozdíl mezi hněvem a obyčejnou větou.
Vulgarita má smysl jen tehdy, když je výjimečná. Když něco opravdu cítíš a nemáš jiná slova. Tehdy zní pravdivě. Ale když se stane běžnou řečí, ztratí sílu a začne být jen pózou. A póza není odvaha. Je to opak – způsob, jak zakrýt ticho, které člověk nechce slyšet.
Možná proto mě sprosté ženy pořád zneklidňují. Ne kvůli slovům samotným, ale kvůli tomu, co z nich mizí – význam. A s ním i něco z lidskosti.
Nakonec to není o slušnosti ani o morálce. Je to o tom, jak mluvíme, když si myslíme, že nás nikdo neposlouchá. A o tom, jestli vůbec ještě umíme mlčet.
Zdroje:
