Článek
Tenhle text je přitažený za vlasy. Říkám to hned na začátku. Ne proto, že by byl hloupý, ale proto, že si dovoluje spojit dvě věci, které se obvykle nespojují: zrušení povinné vojny a to, jak dnes fungují muži v běžném životě.
Poslední dobou mě napadá jednoduchá, ale nepohodlná otázka: jestli tím, že povinná vojenská služba skončila, nezmizel zároveň i jeden z mála momentů, kdy byli mladí muži nuceni snášet nepohodlí, fungovat v cizím kolektivu a podřídit se pravidlům, která si sami nevybrali. Ne v armádě, ale v hlavě.
Nikdy jsem na vojně nebyl. A právě proto přemýšlím, jestli by mě tahle zkušenost v určitých životních situacích nenastavila jinak – třeba ve chvílích tlaku, konfliktů nebo odpovědnosti. Neříkám, že bych byl lepší. Jen se ptám, jestli by některé reakce nebyly jiné.
Tenhle článek není obhajoba armády ani výzva k návratu povinné služby. Je to osobní úvaha nad tím, jestli zrušení vojny nemělo vedle praktických výhod i méně viditelné sociální dopady – na odolnost, vztah k autoritě, schopnost vydržet nepohodlí nebo převzít odpovědnost. A jestli se to někde nepropisuje do toho, jak dnes část mužů funguje ve vztazích, v práci a v krizích.
Možná je to jen konstrukce. Možná hledám souvislosti tam, kde nejsou. Ale právě proto tenhle text vzniká – ne jako odpověď, ale jako otevřená otázka, která stojí za to ji vyslovit nahlas.
Když jsem se do toho začal víc nořit, rychle mi došlo, že jednoduchá odpověď neexistuje. Ne proto, že by chyběla data, ale proto, že si často odporují. A to je podstatné. Stejná povinnost může mít na různé muže úplně jiné dopady.
Část studií ze Švýcarska a severských zemí ukazuje, že muži, kteří povinnou službou prošli, častěji vydrží fungovat v kolektivu, snášejí nepohodlí a přijímají odpovědnost i bez možnosti volby. Nejde o tvrdost ani hrdinství, ale o návyk, že ne všechno se řeší útěkem.
Jenže jiné výzkumy, například z Jižní Koreje a Izraele, upozorňují na opačný efekt. Povinná služba u části mužů zvyšuje riziko úzkostí, dlouhodobého stresu a problémů s autoritou. Někoho systém srovná, jiného zlomí.
Právě v tom je jádro problému. Vojna nebyla továrna na „kvalitní muže“, ale zesilovač. U někoho posílila stabilitu, u jiného zanechala trhliny. A možná proto dnes řešíme ne to, jestli byla dobrá nebo špatná, ale co vlastně zmizelo spolu s ní – a čím jsme to nahradili.
Jedna věc mi na tom všem začala vadit víc než samotná vojna. Ne to, že zmizela povinnost, ale že s ní zmizela i schopnost snášet stav, kdy se prostě necítíš dobře a přesto funguješ. Bez hrdinství, bez pochvaly, bez možnosti si to vymluvit.
Vojenská služba nutila vydržet nepohodlí, které nebylo dramatické, ale dlouhodobé. Nudu, zimu, únavu, pocit zbytečnosti. Ne šok, ale monotónní tlak. A právě tenhle typ zátěže dnes skoro nikde netrénujeme. Když je něco nepříjemné, obvykle to hned řešíme – změnou prostředí, aplikací, vysvětlením, útěkem.
Možná proto se dnes tolik věcí rozpadá ve chvíli, kdy přestanou být pohodlné. Ne kvůli slabosti, ale kvůli nezvyku. Když nejsi zvyklý být v diskomfortu, každá nepříjemnost působí jako selhání systému. A místo aby ses přizpůsobil, začneš hledat viníka.
Neříkám, že bychom měli lidi cíleně trápit. Ale připadá mi, že jsme si zvykli považovat nepohodlí za chybu, ne za součást života. A pak nás překvapí, že část mužů reaguje podrážděně, agresivně nebo úplným stažením se ve chvíli, kdy se věci zadrhnou.
Možná se tu nebavíme o kvalitě mužů, ale o dovednosti, která se vytrácí, když ji není kde získat. Snášet nepohodlí bez pocitu křivdy. A pokračovat dál, i když se ti to zrovna nelíbí.
Po zrušení povinné služby zmizel jeden nenápadný, ale zásadní prvek: nucený kontakt s lidmi, které by sis sám nevybral. Ne kamarády, ale cizími chlapy z jiných světů. A bez možnosti odejít.
Dnes si kolektivy filtrujeme. Práci změníš, skupinu opustíš, konflikt vypneš. Je to pohodlné, ale mizí tím tření. A bez tření se netrénuje schopnost vydržet vedle někoho, kdo ti nesedí.
Vojna nebyla o sympatiích. Učila, že svět se nepřizpůsobí tobě. Ne že by tě činila lepším, ale nutila tě zůstat. A právě tahle zkušenost dnes mnoha mužům chybí.
Možná proto se konflikty řeší skokově. Buď souhlas, nebo konec. Když nejsi zvyklý zůstat v nepohodlí, bereš rozdílnost jako problém, ne jako stav, se kterým se dá fungovat.
Nejde o to, že by dřív byli lidé moudřejší. Spíš byli častěji nuceni vydržet. A schopnost zůstat je dovednost, která bez tréninku mizí.
S autoritou se dnes zachází extrémně. Buď se jí lidé automaticky podřídí, nebo ji okamžitě odmítnou. Schopnost s ní fungovat bez osobního konfliktu se vytrácí.
Povinná služba učila jednu nepříjemnou věc: oddělit ego od role. Poslechnout ne proto, že souhlasíš, ale proto, že systém potřebuje rámec. Ne spravedlnost, ale funkčnost.
Dnes se autorita často posuzuje podle sympatií. Když se mi nelíbí, zpochybním ji. Když nastaví hranici, beru to osobně. A pravidla pak nepůsobí jako nástroj, ale jako útok.
Nejde o slepé podřízení. Jde o dovednost fungovat v systému, který není nastavený podle tebe. Když se netrénuje, každý konflikt s pravidly se mění v boj o vlastní hodnotu.
Všiml jsem si jedné nenápadné změny. Odpovědnost se dnes často vysvětluje, zdůvodňuje a obhajuje. Máš ji převzít, jen pokud s ní souhlasíš, dává smysl a zapadá do tvého nastavení. Jakmile přestane dávat smysl, začne se rozplývat.
Dřív existovaly situace, kdy se odpovědnost nevyjednávala. Ne proto, že by to bylo spravedlivé, ale proto, že někdo musel nést důsledky, i když se mu to nehodilo. Povinná služba tenhle princip tlačila do extrému. Ne učila odpovědnosti v ideálním světě, ale v tom reálném, kde se neptá na náladu.
Dnes se často mluví o vyhoření, ztrátě motivace a tlaku. To jsou reálné věci. Ale někdy si říkám, jestli jsme si spolu s větší svobodou nevzali i zvyk odkládat zodpovědnost do chvíle, kdy bude příjemnější. Když chybí vnější rámec, všechno se musí chtít. A to je náročnější, než se zdá.
V práci se to projevuje rychle. Jakmile zmizí smysl, zmizí i ochota vydržet. Ne vždy je to špatně. Ale někdy tím mizí i schopnost dotáhnout věci, které nejsou zábavné, ale nutné. Bez pocitu křivdy. Bez hledání viníka.
Možná se nebavíme o tom, že by muži byli méně zodpovědní. Spíš o tom, že odpovědnost dnes nemá oporu v povinnosti, ale jen v motivaci. A ta není vždy stabilní. Když se rozpadne, nezbývá nic, co by tě udrželo v chodu.
Ve vztazích se dnes často mluví o komunikaci, empatii a bezpečí. To všechno dává smysl. Jen mám pocit, že se někde po cestě vytratila jedna tichá věc: vnitřní opora, o kterou se můžeš opřít, když zrovna není jasno, klid ani shoda.
Když se objeví napětí, hodně mužů reaguje krajně. Buď se stáhnou a přestanou mluvit, nebo jdou do protiútoku. Málo kdy zůstanou stát uprostřed, unesou tlak a nepřenesou ho na druhého. Ne proto, že by byli necitliví, ale proto, že nemají kde brát stabilitu, když emoce lítají.
Povinná služba vztahy neučila. Ale vytvářela zkušenost, že vydržíš i tehdy, když tě nikdo nechválí, nerozumí ti a situace se nevyřeší hned. Dnes se od vztahů často očekává, že budou fungovat plynule. Jakmile začnou bolet, bereme to jako signál, že je něco špatně.
Možná proto se tak snadno mluví o toxických lidech a hranicích, ale hůř se mluví o schopnosti zůstat v nepohodlí bez potřeby mít hned pravdu. Když neumíš nést napětí v sobě, začneš ho přesouvat ven. A vztah to dlouhodobě neunese.
Neříkám, že by lidé měli ve vztazích trpět. Jen že schopnost ustát nepříjemné emoce bez dramatických kroků není samozřejmost. A pokud chybí zkušenost, že tlak se dá přežít i bez úniku, vztahy se začnou rozpadat dřív, než by musely.
Možná se tak otázka kvality mužů nejvíc láme právě tady. Ne v práci ani ve společnosti, ale v tom, jestli dokážou být oporou – ne silou, ne kontrolou, ale klidem ve chvíli, kdy je to nejtěžší.
Na jedné věci mi to celé začíná dávat zvláštní smysl. Ne v armádě, ne v politice, ale v tom, že dnešní dospělost nemá žádný jasný začátek. Nikdo ti neřekne: tady končíš jako kluk a tady začínáš jako dospělý muž. Všechno je plynulé, rozmazané a vratné.
Povinná vojna tenhle zlom vytvářela uměle a násilně. Nebyla spravedlivá ani příjemná, ale byla jednoznačná. Předtím civil, potom někdo, kdo si prošel něčím, co nešlo obejít. Nešlo to odložit, nešlo to přeskočit, nešlo to outsourcovat. A hlavně: nedalo se to vrátit zpátky.
Dnes můžeš zodpovědnost posouvat donekonečna. Studium prodloužit, práci změnit, vztah odložit, rozhodnutí přesunout na „až“. Nic tě netlačí přes práh, pokud se sám nerozhodneš. A to je svoboda, která zní skvěle – dokud si neuvědomíš, že bez vnějšího tlaku se některé věci nikdy nestanou.
Možná proto se tolik mužů cítí zaseknutých. Ne neschopných, ale neukotvených. Jako by pořád stáli ve dveřích, které se nikdy samy nezavřou. Bez okamžiku, který by ti dal právo říct: tohle už je moje odpovědnost, i když se mi nechce.
Nejde o to, že bychom potřebovali další povinný rituál. Spíš o to, že jsme žádný nenahradili. A bez něj se dospělost nestává stavem, ale neustálým procesem, který můžeš kdykoliv přerušit. Jenže právě to přerušování má svou cenu.
Možná se tak otázka kvality mužů neptá na to, jací jsou, ale jestli vůbec někdy dostali jasný signál, že už nejsou jen ve zkušební verzi života.
Nechce se mi odpovědět jednoduše. Možná proto, že samotná otázka míří spíš na viníka než na změnu podmínek. Nemyslím si, že by dnešní muži byli horší. Spíš fungují v jiném prostředí, které od nich chce víc, ale dává jim méně opory.
Zrušení povinné vojny tohle nezpůsobilo samo. Ale odstranilo jeden hrubý mechanismus, který část odolnosti vytvářel. Vojna nebyla řešení. Byla berlička. Někdy pomohla, jindy ublížila.
Společnost dnes očekává klid, stabilitu a odpovědnost, ale ubírá situace, ve kterých se tyto vlastnosti přirozeně formují. Bez tlaku, bez zlomu, bez nutnosti vydržet něco, co sis nevybral.
Možná se tedy nebavíme o úpadku mužů, ale o tom, že se změnily podmínky. A část z nich v tom tápe ne proto, že by byli slabí, ale proto, že jim chybí jasný moment, kdy začíná skutečná odpovědnost.
Anketa
Zdroje:
