Článek
Japonsko jsem znal jen z filmů, anime a vyprávění – jako zemi technologií, samurajů, sushi a usměvavých lidí v bílých rukavičkách. Realita mě však ohromila mnohem víc. Byla to fascinující směs tradice a moderny, klidu i spěchu, přísných pravidel i hřejivé lidskosti. Mentalita Japonců, jejich kultura a jídlo – všechno bylo jiné. A přesto tak inspirující.
Hned po příletu do Tokia mě překvapila čistota. Ulice byly dokonale upravené, nikde žádné odpadky, ani žvýkačka na chodníku. Lidé chodili tiše, nikdo nekřičel, nehulákal do mobilu. Všechno působilo tak organizovaně, že jsem si připadal trochu jako součást nějakého dobře fungujícího stroje. Japonci berou ohledu na ostatní způsobem, který je pro nás často těžko pochopitelný. V metru nikdo nezírá, nikdo se necpuje dopředu, i ve špičce panuje ticho. Zdvořilost tu není pouhá slušnost, ale součást každodenní kultury – hluboké úklony, oběma rukama podávané vizitky a neustálé „sumimasen“ (promiňte) a „arigató gozaimasu“ (děkuji) tvoří běžnou komunikaci.
Japonská mentalita je založena na konceptu „wa“ – tedy harmonii. Cílem je vyhnout se konfliktům, nevyčnívat a nenarušovat klid skupiny. Vše má svá pravidla a role. Práce je svatá, úcta k nadřízenému silná, snaha o dokonalost nekonečná. Na druhou stranu však Japonci dokážou být neuvěřitelně přátelští, když projevíte úctu k jejich způsobům. I když mnoho z nich nemluví plynule anglicky, snaží se pomoct, jak jen mohou. Jednou mě starší paní doslova dovedla až k zastávce, kam jsem se marně snažil dostat. Jen proto, že jsem byl cizinec, který zabloudil.
Kultura je v Japonsku doslova všude. Od tradičních chrámů v Kjótu po futuristické čtvrti Tokia jako je Akihabara. Navštívil jsem svatyni Fushimi Inari s nekonečnou alejí oranžových torii bran, kde mi připadalo, že kráčím časem. V ulicích Kjóta jsem potkal gejši v hedvábných kimonách, zatímco večer v Ósace jsem popíjel pivo ve futuristickém baru s robotickou obsluhou. Kontrasty jsou fascinující. Tradice tu není reliktem minulosti – Japonci ji udržují a žijí jí. Všední gesto, jako sundání bot při vstupu do domu nebo pokora před jídlem, nese hluboký kulturní význam.
A jídlo? To je kapitola sama pro sebe. Japonci jídlem vyjadřují úctu k přírodě, ročním obdobím i k životu. První, co vás zaskočí, je vizuální dokonalost. Každý talíř je jako malé umělecké dílo. Ať už jde o prosté onigiri (rýžové koule) z obchodu nebo o degustační menu v michelinské restauraci, všechno je precizní. Sushi mě překvapilo svou jemností – žádná přehnaná sojová omáčka, žádný křenový nářez. Jen dokonalý kousek ryby a rýže. Rámen jsem ochutnal v malém stánku, kde kuchař s jizvou přes oko vařil s naprostou oddaností. Byl to nejsilnější vývar, co jsem kdy jedl. Ochutnal jsem i méně známé speciality – natto (fermentované sójové boby), mochi (lepkavé rýžové koláčky) nebo okonomiyaki (slaná palačinka plná zelí a masa).
Veřejné stravování má v Japonsku svá pravidla – například se téměř nejí na ulici. I když si koupíte něco v obchodě, je zvykem sníst to někde stranou nebo alespoň stát u rohu. Jídlo se nebere jako pouhé zasycení, ale jako zážitek, který si zaslouží pozornost. Během oběda v sushi restauraci mi šéfkuchař vysvětlil, že každé rybě dává „její čas“. Není to tedy jen kuchaření – je to filozofie.
Po několika dnech v Japonsku jsem si uvědomil, jak odlišné je jejich myšlení. Například přístup ke stáří – v Japonsku je stáří symbolem moudrosti a zasloužené úcty. Na druhou stranu, tlak na výkon je obrovský a duševní zdraví mnohdy zanedbávané. I to je součást japonské reality. Mnoho lidí žije velmi osaměle, mladí se někdy zcela stahují ze společnosti – fenomén hikikomori není výjimkou.
Japonsko ale není jen o dokonalosti a pořádku. Má i svou zábavnou stránku. Lidé tu milují maskoty, kreslené postavičky, karaoke a herní automaty. I dospělí s vážnými výrazy v oblecích si večer s chutí zazpívají nebo zajdou na kapslový hotel s futuristickým interiérem. Jde o jakési uvolnění po náročném dni. Japonci si zkrátka dokážou najít ventil, byť vždy v určitých mezích.
Po dvou týdnech jsem odjížděl s pocitem, že jsem se dotkl něčeho velmi hlubokého. Japonsko není země, kterou člověk pochopí za pár dnů. Je to komplexní, mnohovrstevnatý svět, ve kterém má každá věc své místo a význam. Mentalita, kultura i jídlo tu tvoří jeden propojený celek. Cestovat do Japonska není jen o objevování cizí země – je to setkání s jiným způsobem myšlení. A i když se možná nikdy nestanu Japoncem, odnesl jsem si odtud tichou inspiraci. Klid, zdvořilost a úctu k druhým. A taky chuť na pořádnou misku rámenu.
