Článek
V takové formě se stírá hranice mezi soukromým a veřejným vlastnictvím, jelikož vše – od půdy a továren až po drobné podniky – přechází do rukou státu či kolektivů. Základní myšlenka je jednoduchá: nikdo by neměl mít více než druzí, ať už jde o peníze, moc, nebo vliv. Důraz se klade na společnou odpovědnost, sdílené bohatství a absolutní podřízenost jednotlivce potřebám společnosti.
Pro některé lidi je tento model lákavý. Nejvíce se líbí těm, kteří mají pocit, že v současném systému ztrácejí, ať už kvůli nízkým příjmům, špatným pracovním podmínkám nebo nemožnosti se prosadit. Vidí v něm spravedlnost, protože bohatí by už nemohli hromadit majetek na úkor chudších a všichni by měli zajištěno minimum životních potřeb – bydlení, práci, zdravotní péči a vzdělání. Přitahuje také lidi s idealistickým pohledem na svět, kteří věří, že kolektivní solidarita dokáže nahradit osobní ambice a že zanikne závist i sociální rozdíly.
Naopak jiní v extrémním socialismu vidí hrozbu. Nejčastěji jde o lidi, kteří jsou úspěšní, podnikaví a oceňují možnost svobodně rozhodovat o svém životě. Vadí jim, že extrémní socialismus trestá aktivitu, kreativitu a úsilí, protože odměna je nakonec stejná pro všechny. Nelíbí se ani těm, kteří se obávají přílišné moci státu a ztráty osobní svobody. Mnozí upozorňují, že tam, kde se socialismus v nejtvrdší podobě zavedl, často vedl k diktaturám, nedostatku a strachu, protože stát rozhodoval o každém detailu života.
Extrémní socialismus tedy oslovuje hlavně ty, kteří touží po rovnosti a bezpečí, ale ztrácí sympatie u těch, kdo si cení svobody, individuality a možnosti dosáhnout vlastním úsilím více než ostatní. Je to ideál, který na papíře působí jako spravedlivý sen, ale v praxi se často ukazuje jako těžko udržitelný a nebezpečný.
Extrémní socialismus se v dějinách proměnil v konkrétní systémy, které ovlivnily život milionů lidí. Dva výrazné příklady představují Kuba a Severní Korea. Obě země se rozhodly stavět společnost na kolektivní rovnosti a odmítnutí kapitalismu, avšak výsledky se ukázaly být plné rozporů.
Na Kubě převzal moc Fidel Castro roku 1959 po revoluci, která svrhla diktátora Batistu. Nový režim slíbil obyvatelům rovnost, konec vykořisťování a bezplatný přístup ke školám i nemocnicím. Mnozí Kubánci zpočátku skutečně uvěřili, že socialismus přinese lepší život. Zdravotnictví i vzdělání byly dostupné všem, a dodnes se Kuba může chlubit vysokou úrovní lékařské péče či téměř stoprocentní gramotností. Jenže extrémní socialismus přinesl i omezení svobody, zákaz soukromého podnikání a úplnou závislost na státu. Kubánci sice měli základní jistoty, ale museli se smířit s tím, že luxus, cestování nebo možnost rozvíjet vlastní podnikatelské nápady pro ně prakticky neexistují.
Kuba se stala závislou na podpoře Sovětského svazu, který dlouhá desetiletí zajišťoval dodávky ropy i potravin. Po rozpadu SSSR v devadesátých letech se ostrov ocitl v hluboké krizi – v obchodech nebylo téměř nic a lidé museli improvizovat, aby vůbec přežili. Pro část obyvatel však i nadále bylo důležité, že mají zdarma školu a lékaře, zatímco jiní toužili po svobodě a lepším životě za hranicemi. Proto mnozí riskovali život při útěcích přes moře do Spojených států.
Severní Korea představuje ještě extrémnější variantu socialismu. Po korejské válce se Kim Ir-sen rozhodl vybudovat stát, který bude soběstačný a založený na ideologii zvané čučche. V praxi to znamenalo naprostou izolaci od okolního světa, totální kontrolu státu nad obyvatelstvem a uctívání vůdce jako téměř božské bytosti. Obyvatelé nemají žádnou možnost podnikání, nemohou cestovat a jsou zcela závislí na přídělovém systému.
Přestože režim sliboval rovnost a zajištěné živobytí, realita je jiná – zatímco běžní lidé trpí hladem a nedostatkem, elita kolem vůdců žije v luxusu. Hladomor v devadesátých letech si vyžádal statisíce, možná i miliony obětí, protože stát nebyl schopen zajistit základní potraviny. Strach a propaganda jsou natolik silné, že většina obyvatel nemá ani tušení, jak svět mimo hranice vypadá.
Na Kubě i v Severní Koreji tedy vidíme podobný vzorec. Socialismus v extrémní podobě dokáže nabídnout určité jistoty – vzdělání, zdravotní péči nebo alespoň zdánlivou rovnost. Ale současně bere lidem možnost volby, svobodné vyjádření, podnikání i cestování. Někteří obyvatelé, zejména ti, kteří oceňují jistotu a základní sociální péči, mohou být s takovým systémem spokojeni. Pro jiné je ale nesnesitelný, protože v něm vidí klec, která potlačuje svobodu a možnosti rozvoje.
Extrémní socialismus tedy nelze chápat jen jako ideál rovnosti. V praxi se často proměňuje v režimy, které sice chrání základní potřeby, ale zároveň vnucují lidem jednotný způsob života bez svobody a bez naděje na změnu. Kuba a Severní Korea tak představují varovné příklady toho, co se stane, když se myšlenka kolektivní spravedlnosti posune do krajnosti a nahradí svobodu kontrolou.
