Článek
Už podle fotek vypadal jako ráj. Olivovníky, tyrkysové zátoky a bílé domečky s modrými okenicemi. Netušily jsme ale, že tahle dovolená bude nejen plná slunce, moře a řeckého jídla, ale i menšího dobrodružství, které nás sblíží víc než cokoliv jiného.
Ubytovaly jsme se v malém rodinném penzionu kousek od Paleokastritsy. Každé ráno nás budil zpěv cikád a vůně moře. První dny jsme strávily přesně tak, jak se na letní dovolenou patří – válením se na pláži, koupáním v křišťálově čisté vodě a večerním ochutnáváním řeckých specialit. Markéta si zamilovala musaku, já jsem nedala dopustit na grilovanou chobotnici a domácí víno. Ostrov nás okouzlil hned – byl klidný, malebný a měl zvláštní atmosféru, jako by se tu zastavil čas.
Jedno odpoledne jsme se rozhodly pronajmout si skútr a vyrazit na sever ostrova, do vesnice Afionas, která měla být jednou z nejhezčích na Korfu. Cesta vedla serpentinami vysoko nad mořem, mezi háji olivovníků a kamennými zídkami. Jely jsme pomalu, protože silnice byla úzká a my nezkušené. Když jsme konečně dorazily na místo, byla to úplná pohádka. Staré domky porostlé bugenvileí, výhled na moře a skrytá pláž Porto Timoni hluboko pod námi.
A právě tam se příběh zlomil. Při zpáteční cestě se skútr zastavil uprostřed ničeho. Nešel nastartovat, mobilní signál téměř žádný a slunce pomalu zapadalo. Začaly jsme trochu panikařit. Po chvíli kolem projel místní muž na traktoru a my na něj začaly mávat. Byl to starý pán, nemluvil anglicky, ale podle gest poznal, že máme problém. Usmál se, zavolal na někoho řecky přes telefon a pokynul nám, ať počkáme.
Za deset minut přijel jeho syn, Alexi, mladý a usměvavý, který se nás ujal. Opravil skútr s lehkostí mechanika, a protože už byla tma, nabídl nám, že nás sveze zpět. Celou cestu jsme si povídali. Mluvil plynně anglicky, zajímal se o to, odkud jsme, co děláme. Dozvěděly jsme se, že pochází z Afionasu, má malý olivový háj a v zimě jezdí pracovat do Athén. Vyměnili jsme si kontakty a večer nám ještě napsal zprávu, jestli jsme v pořádku dorazily.
Další dny jsme se s ním několikrát setkaly. Vzal nás na tajné pláže, kam nechodí turisté, naučil nás řídit loďku a jednoho večera nás pozval k sobě domů. Jeho maminka připravila hostinu, jakou jsme ještě nezažily – souvlaki, dolmades, čerstvý chléb a domácí víno, které nás totálně zlomilo. Byla to ta pravá řecká pohostinnost, bez přetvářky, bez očekávání, jen radost z toho, že můžeš být s lidmi.
A přestože jsme si obě s Markétou myslely, že si z dovolené odneseme jen fotky a pár suvenýrů, stalo se něco víc. Možná to bylo tím místem, možná tím, že jsme na chvíli zpomalily, ale mezi mnou a Alexim přeskočila jiskra. Žádná letní romance na pláži, spíš tiché pohledy, společný smích a pocit, že si rozumíme i beze slov. Když jsme odjížděly, dal mi do ruky malý sáček s olivami a řekl, ať se někdy vrátím. Že Korfu je krásné, ale že bez lidí by bylo jen kamenem v moři.
Dnes, když sedím zpátky doma a koukám na fotky z té dovolené, cítím víc než jen nostalgii po moři. Bylo to pár dní, které mě naučily, že neplánované situace často přinesou ty nejkrásnější zážitky. A že ostrov Korfu není jen o plážích – je o lidech, kteří žijí pomalu, upřímně a srdcem. A taky o jednom skútru, který se nám porouchal ve správný čas na správném místě.
