Článek
Jenže dnes se situace mění – a to rychleji, než kdo čekal. Rok 2025 je ve znamení závodu mezi státními výzkumnými institucemi a dravými technologickými firmami, které doufají, že právě ony přijdou s prvním funkčním fúzním reaktorem, jenž vyrobí víc energie, než spotřebuje.
Zatímco projekt ITER ve Francii, podporovaný mezinárodním konsorciem, stále bojuje se zpožděními a technickými komplikacemi, soukromý sektor šlape na plyn. Americká společnost Commonwealth Fusion Systems, která vznikla jako spin‑off z prestižního MIT, staví reaktor SPARC, jehož cílem je už v roce 2026 vytvořit první plazma. Vědci věří, že by zařízení mohlo už o rok později dosáhnout tzv. energetického zisku – tedy momentu, kdy reaktor vyrobí víc energie, než je potřeba k jeho spuštění. Tento přelomový milník je známý jako „break-even“, a fúzní komunita na něj čeká desetiletí.
A CFS není zdaleka sama. Kalifornská firma TAE Technologies testuje nový reaktor pojmenovaný Copernicus, který má přinést energetickou soběstačnost už během několika příštích let. Následovat má komerční reaktor Da Vinci, který by mohl být připojen k běžné elektrické síti v první polovině 30. let. Do fúze investují i giganti jako Google, Chevron nebo Microsoft, což svědčí o tom, že vize levné a čisté energie už není jen doménou fyziků v bílých pláštích, ale i manažerů v oblecích.
Zároveň se mění i podoba samotných reaktorů. Kdysi gigantická zařízení plná trubek a magnetů se zmenšují. Nastupuje trend tzv. kompaktní fúze – reaktory velikosti přepravního kontejneru, které by mohly stát i ve městech nebo u továren. Tyto stroje využívají moderní technologie, jako jsou vysokoteplotní supravodiče nebo pokročilé simulace plazmatu. Výsledkem je zařízení menší, rychlejší na stavbu a levnější na provoz. Právě tato kombinace může být tím, co nakonec odstartuje novou energetickou éru.
Na druhé straně ale stále existují výzvy. Vědci se potýkají s problémy, jak dlouhodobě udržet extrémně horké plazma bez poškození reaktorových stěn. Otázkou zůstává i životnost materiálů, které musejí odolávat obrovským teplotám a radiaci. Komplikací je i logistika – například výroba potřebných supravodičů je zatím pomalá a nákladná, a dodavatelský řetězec není připraven na masovou výrobu.
Přesto se posouvají i tradiční výzkumné projekty. Německý stellarator Wendelstein 7-X nedávno udržel plazma po rekordních 43 sekund, britský JET dosáhl 60 sekund stabilního provozu. V Japonsku běží pokusy s trvalým udržením plazmatu přes 20 minut. I to ukazuje, že cesta k fúzi se zrychluje i v akademických kruzích. A i když mezinárodní projekt ITER ohlásil další zpoždění – první plazma se čeká na přelomu let 2025 a 2026 – mnozí stále věří, že právě jeho testy poskytnou klíčové poznatky pro budoucnost.
Celkově dnes do fúzních projektů proudí přes 7 miliard dolarů ze soukromých zdrojů, přičemž státní finance a granty tuto sumu ještě navyšují. A co je možná ještě důležitější – regulační úřady v USA a některých dalších zemích začínají vytvářet rychlejší a pružnější schvalovací procesy. Fúzní reaktory už nejsou brány jako klasické jaderné elektrárny, ale spíše jako experimentální zařízení, což urychluje jejich vývoj i provoz.
Odhady, kdy se první fúzní elektrárna opravdu připojí k síti, se liší. Optimisté mluví o přelomu let 2028–2030, realisté spíš o horizontu roku 2040. Každopádně je jisté, že jaderná fúze už není jen snem budoucnosti. Díky spojení vědeckého výzkumu a byznysového zájmu se z ní stává téma současnosti. A pokud se vše podaří, můžeme během příštích dvou dekád zažít energetickou revoluci srovnatelnou s objevem elektřiny.
Zeptat se služby ChatGPT
