Článek
A právě životní styl se stal hlavní devízou mnoha mladých, kteří si začali vydělávat víc než jejich vrstevníci – a často i víc než jejich rodiče. Místo spoření a dlouhodobého plánování se ale stále častěji objevuje jiný jev: okázalé utrácení a chlubení se penězi.
Ve věku kolem pětadvaceti let mnozí poprvé dosáhnou na vyšší výplatu. Někdo v IT, někdo v marketingu, jiný jako podnikatel nebo influencer. Namísto toho, aby své příjmy rozumně investovali, si ale často pořizují drahá auta, designové oblečení, luxusní hodinky nebo exotické dovolené. Ne proto, že by to nezbytně potřebovali, ale proto, aby ukázali, že na to mají. A není výjimkou, že výplata zmizí během pár dní a ne na životní potřeby, ale na věci, které mají hlavně dobře vypadat na Instagramu.
Spoření? To pro mnohé mladé zní skoro jako urážka. V jejich očích je to znak strachu nebo nedostatku odvahy si život užít. Často se argumentuje tím, že peníze ztrácí hodnotu, že svět je nejistý, a že se nikdy neví, co bude zítra. Místo zodpovědného finančního plánování se tak rozmáhá postoj žít přítomným okamžikem, jenže ten má své limity. A ty se projeví, až když se objeví nečekaný výdaj, nemoc nebo touha po vlastním bydlení, které už není možné jen tak vytáhnout z kapsy.
Zároveň si ale mnozí mladí neuvědomují, že jejich aktuální příjmy nejsou samozřejmostí. V mnoha případech jde o období, které netrvá věčně. Práce v digitálním prostoru nebo v moderních startupech je sice dobře placená, ale zároveň často nejistá, stresující a bez dlouhodobé stability. Přesto se s výší výplaty pojí potřeba dokazovat si svou hodnotu. Ne uvnitř, ale navenek. Přes oblečení, značky, restaurace, zážitky. Život se měří vizuálně, ne v hodnotách, které nejsou vidět.
Paradoxně tak mnozí mladí vydělávají víc než generace před nimi, ale žijí od výplaty k výplatě. Jenže ta jejich výplata je třeba třikrát větší než ta průměrná. Místo stavebního spoření nebo důchodového plánu mají kreditku a investici do NFT, která možná vyjde. A když se někdo z jejich okolí zmíní, že spoří na budoucnost nebo šetří na bydlení, bývá považován spíš za nudného staromilce než za zodpovědného člověka.
Tato generace není hloupá. Jen vyrostla v jiné době. V době, kdy je těžké říct si dost, protože všichni kolem ukazují víc. V době, kdy ticho a klid nahradilo pozlátko a pozornost. V době, kdy peníze už nejsou jen prostředek k životu, ale nástroj k vytváření dojmu, že žiju líp než ostatní.
Ale každá vlna má svůj konec. A tak se může stát, že až se přehoupne třicítka, mnozí zjistí, že jim sice zůstaly krásné fotky a vzpomínky na divoká léta, ale chybí základ – jistota, rezerva, domov. A pak možná začnou přemýšlet jinak. Jen otázkou zůstává, kolik času a peněz to ještě bude stát.
