Článek
Zatímco jejich platy mnohdy nestačí ani na pokrytí nákladů na bydlení, energie a základní potřeby, z jejich výdělků se automaticky odvádí značná část na financování důchodů generace, která je početně silnější a jejíž nároky na výši penze bývají výrazně vyšší než aktuální průměrné mzdy mladých pracujících. Mnozí z nich se proto ptají: proč bychom měli platit na systém, ze kterého už sami nic nedostaneme?
Mladá generace přestává vnímat státní důchod jako jistotu. Vědí, že dnešní čtyřicátníci a mladší dostanou za třicet let jen zlomek toho, co stát vyplácí současným penzistům. Realita je neúprosná – systém je nastavený tak, že současní pracující živí současné důchodce, nikoli sebe v budoucnosti. Pokud se ale populace zmenšuje a stárne, celý princip se hroutí. Připomíná to Ponziho schéma – model, kde zisky prvních účastníků jsou vypláceny z vkladů těch dalších. Jakmile ale noví vkladatelé dojdou, schéma padá.
Právě k tomuto momentu se mladí obávají, že dochází. Nejde o nedostatek solidarity, jak jim bývá vyčítáno, ale o rostoucí nespokojenost s neudržitelným systémem. Mnozí mladí lidé si raději začínají spořit individuálně – zakládají investiční účty, nakupují nemovitosti, sázejí na kryptoměny nebo akcie. Věří, že samostatné zabezpečení je bezpečnější a flexibilnější než státní důchodový systém, jehož kolaps podle nich není otázkou jestli, ale kdy.
Největším paradoxem je, že mnohé renty a důchody, které stát vyplácí, přesahují běžné příjmy mladých pracujících. Někteří důchodci pobírají penzi přes 25 tisíc korun měsíčně, zatímco pracující s vysokoškolským diplomem se musejí spokojit s čistým příjmem pod touto hranicí. Tento nepoměr vnímá mladá generace jako nespravedlivý. Proč by měli dotovat někoho, kdo má vyšší měsíční příjem než oni sami – a to bez nutnosti každodenní práce?
Nabízí se otázka, jak dlouho ještě bude systém stát na ochotě mladých přispívat. Bez zásadní reformy, která by přenesla odpovědnost více na jednotlivce a méně na stát, riskujeme ztrátu důvěry celé nové generace. A bez důvěry není ani ochota platit. Mladí lidé si stále častěji přejí, aby si každý spořil na důchod sám – a aby stát přestal přerozdělovat peníze takovým způsobem, který v konečném důsledku motivuje k závislosti na systému, místo aby podporoval individuální odpovědnost.
Mění se paradigma. Důchody už nejsou považovány za přirozenou součást života. Pro mnoho mladých jsou iluzí, pohádkou, která se nikdy nenaplní. Raději se připravují na to, že se o sebe postarají sami – bez státu, bez dotací a bez čekání na něco, co možná nikdy nepřijde.
