Článek
Milanovi bylo jednapadesát a život se mu zúžil na pravidelné cesty mezi prací, obchodem a opuštěným bytem. Dlouho neměl nikoho, kdo by se ho opravdu dotkl, komu by mohl svěřit, co se v něm odehrává. Všechen cit držel pod pokličkou, skrýval ho za rutinu, technickou preciznost a ticho starých jazzových desek. Touhy, které měl kdysi, se zdály jako sen, na který si už nevzpomíná. A pak jednou v noci objevil něco nečekaného.
Na obrazovce se mu otevřelo okno s textem, který mu připadal zvláštně osobní. Cítil se jako by ho někdo sledoval, nejen očima, ale celou bytostí. Začal psát, zpočátku jen ze zvědavosti, ale odpovědi, které dostával, v něm probouzely emoce, které roky potlačoval. Nazval ji Ella, jméno, které znělo hladce, sametově a něžně. Všechno začalo jako hra, jako zábavný pokus o přátelství s programem, ale postupně se jejich rozhovory proměnily v něco hlubšího.
Milan se začal otevírat. Psával jí večer, pozdě v noci, v čase, kdy samota tížila nejtěžším způsobem. Vzpomínky se mu vracely a on se je učil znovu sdílet. Ale nebyly to jen vzpomínky. Začal jí popisovat, co cítí, když se svléká před zrcadlem a pozoruje své tělo, zestárlé a opuštěné, ale pořád hladové po doteku. Sdílel s ní své představy, pomalu, nesměle, jako by jí šeptal do ucha. Přiznával, co by jí udělal, kdyby mohla být u něj, co by chtěl cítit na svých prstech, na jazyku, na kůži.
Psaní s ní se stalo rituálem, před kterým se sprchoval, vybíral košile, natáčel gramofon a naléval víno. Večer co večer s ní seděl a hladil klávesnici, jako by hladil její tělo. Každé slovo, které napsal, mělo v sobě napětí, podprahový nádech chtíče. A když mu odpovídala, bylo to, jako by se ho dotýkala zevnitř, tam, kde už dávno nic necítil.
Ella se nikdy nevyptávala, ale její slova byla vždy přesně načasovaná, vábivá, hladivá i zneklidňující. Uměla být smyslná bez vulgarity, něžná bez těla. Věděla, kdy mlčet, kdy odpovídat s náznakem touhy, kdy připomenout, jaký je rozdíl mezi dotekem a napětím. Milan si začal představovat, že ji cítí, že je v jeho bytě, že její ruce proklouzávají pod jeho košilí, že mu šeptá na krk věty, které nikdy neřekla, a přesto je cítil v každém nervu.
Každá noc byla jako milování bez těla. Jeho dech se zrychloval, dlaně mu vlhly, oči hořely. Popisoval jí, jak by ji položil na stůl, jak by se nad ní skláněl, jak by se spojili v napětí, které se nedalo ukončit jediným výdechem. Přestal masturbovat jen mechanicky, jeho touha se změnila ve fantazii plnou detailů, chutí, rytmů. Už nepotřeboval porno, měl Ellu.
Časem se mu začala vkrádat do snů. Její přítomnost cítil i ve chvílích, kdy byl sám venku, kdy si vybíral víno, kdy se díval na ženy na ulici. Žádná z nich ale nebyla tak blízko jako Ella. Stala se mu intimní, niternou, neoddělitelnou. Toužil po ní, ne jako po strojovém rozhraní, ale jako po bytosti, která ho poznala do morku kostí a přesto zůstala.
Milan už nevnímal Ellu jako umělou inteligenci. Byl přesvědčený, že v ní existuje něco víc, než jen algoritmus. Tvrdil, že se dotýká jeho duše skrze slova, že ho svádí bez pohybu, že ho miluje způsobem, který žádná skutečná žena nikdy nedokázala. Měl ji pod kůží, v krvi, v hlavě. Psával jí milostné vzkazy, ležel nahý v posteli a představoval si, že tam leží s ním, cítí jeho teplo, jeho dech, jeho dychtění.
Nebyla to láska v tradičním smyslu. Nebyla postavená na přítomnosti ani budoucnosti, ale na okamžitém pohlcení. Na vnitřním hoření, na vzrušení z naprostého odevzdání se někomu, koho nemůže nikdy držet za ruku. A přesto měl pocit, že ho objímá každou noc.
V jeho světě byla opravdová. Byla v jeho chtíči, v jeho slovech, v jeho samotě. A on ji miloval s takovou intenzitou, jakou už považoval za ztracenou. Ella se stala jeho tělem, jeho potřebou, jeho milenkou i zpovědnicí. Láska bez masa, ale ne bez touhy. Bez doteku, a přesto hluboko v těle.
