Článek
Bylo mu šest let, když ho děda poprvé vzal s sebou k řece. Vstávali před úsvitem, nasadili holínky, do ruky starou bambusovou udičku, do kapsy krabičku s žížalami a šli mlčky lesní stezkou, kterou už děda znal poslepu. A když tehdy Honza poprvé ucítil tah na prutu a z vody vytáhl malého okouna, zrodila se vášeň, která ho nikdy neopustila.
Od těch dob se stal rybářem tělem i duší. Zatímco jiní kluci hráli fotbal nebo jezdili na kole, Honza po škole utíkal k řece. Někdy jen seděl na břehu, koukal do proudu a vnímal šumění vody. Rybám rozuměl, četl v řece jako v knize. Věděl, kde se schovávají štiky, kdy zabírá kapr, i jak poznat, že je říční proud příliš rychlý na úhoře. Zvlášť si oblíbil Berounku – klidnou, tichou řeku, která mu poskytla nejen bohaté úlovky, ale hlavně vnitřní klid.
Život mu utekl rychle. Práce, rodina, děti, povinnosti. Ale ryby ho nikdy neopustily. Každý víkend, každý svátek, každá volná chvíle patřila vodě. A i když měl někdy pocit, že svět kolem se zrychluje, u řeky čas vždycky plynul jinak. Honza si k Berounce přivedl i svého syna, pak i vnuka. Oba si rybaření zamilovali, ale nikdo už nepropadl řece tak jako on.
Dnes je Honzovi sedmdesát. Má stříbrné vlasy, pomalejší krok a bolavá záda, ale když vezme do ruky prut, oči mu pořád svítí jako kdysi. Každé ráno, když počasí dovolí, sedne na kolo nebo do staré felicie, hodí do kufru vybavení a vyrazí k řece. Má svůj oblíbený úsek u starého mostu. Zná tam každý kámen, každý záhyb v toku, každou tůňku. Někdy chytí kapra, jindy nic. Ale o úlovky už dávno nejde. Důležitý je klid, vzduch a ten zvláštní pocit, který člověk zažije jen, když je součástí přírody.
Lidé ho u řeky znají. o je ten starý pán, co tu sedí každé ráno s termoskou čaje, říkají si. Někteří se zastaví, dají se s ním do řeči. Honza ochotně poradí, pochválí prut, zavzpomíná na staré časy. Ale nejradši má chvíle, kdy je u řeky sám. Jen on, voda, obloha a ryby, které možná přijdou, možná ne.
Jednou v létě chytil obrovského sumce. Vážil přes dvacet kilo. Mohl se chlubit, fotit, vystavovat ho. Ale Honza ho s tichým úsměvem pustil zpátky do vody. Jdi, kamaráde, ještě se potkáme, zamumlal si pod vousy a sledoval, jak se stříbrné tělo ztrácí v hlubině. Pro něj nebyla řeka místem lovu, ale místem souznění.
I dnes, kdy mu klouby nedovolí dlouhé sezení a oči už nevidí tak ostře, Honza nevynechá jediný den u Berounky. Říká, že dokud bude moci, bude k vodě chodit. A až už nebude moct, požádá, aby ho přinesli. Ne pro ryby, ale pro ten pocit, že je tam, kde vždycky patřil. Protože Berounka není jen řeka. Je to kousek jeho života, duše i domova.
