Článek
Zarostlá v trávě a obklopená stromy, které jako by se k ní nechtěly přiblížit, působí dojmem, že byla zapomenuta nejen lidmi, ale i samotným časem. Její omšelé zdi, vymlácená okna a těžké ticho, které ji obklopuje, přitahují zvědavce, odvážlivce i milovníky záhad. Někteří ale po návštěvě litují, že kdy udělali první krok přes její práh.
Branišovský les, přezdívaný často jako „les smrti“, je místo opředené legendami. Lidé si zde po generace vyprávěli o neviditelných stínech, podivných zvucích a tvářích, které se zjevují v mlze mezi stromy. A právě uprostřed tohoto lesa stojí stará vojenská budova, jejíž původ je dodnes nejasný. Někteří tvrdí, že zde za totality sídlila jednotka speciálního výcviku, jiní mluví o experimentálním zařízení, kde se zkoumala psychologie strachu. Co ale spojuje všechny verze, je podivný a těžko popsatelný pocit, který na člověka dopadne, jakmile se ke stavbě přiblíží.
Před časem se skupina pěti mladých lidí rozhodla prožít v této budově noc. Šlo o dvě dívky a tři kluky, kteří milovali tajemství, urbex a adrenalin. Vyrazili s kamerami, spacáky a přesvědčením, že veškeré historky jsou jen přehnané báchorky. Už při příchodu si všimli, že les byl nezvykle tichý. Žádné zpívající ptáky, žádné šustění – jen podivné napětí, které jakoby viselo ve vzduchu. Když vstoupili do budovy, čas se pro ně jako by zpomalil. Stěny byly pokryté nápisy, některé v cizím jazyce, jiné byly vyryté tak hluboko, až se zdálo, že je do betonu někdo vyrýval nehty.
Zpočátku šlo všechno podle plánu. Rozdělali svíčky, nainstalovali kamery a smáli se, jaké budou mít záběry. Kolem půlnoci ale začaly první zvláštní události. Dveře, které zavřeli, se otevřely samy. Ve druhém patře slyšeli kroky, i když tam nikdo nebyl. Jedna z dívek tvrdila, že se jí někdo dotkl na zádech, i když stála zády ke zdi. Zvuky klepání, tiché šeptání a náhlý pokles teploty dovedly partu do stavu, kdy smích vystřídala nervozita.
Kolem třetí ráno se rozhodli budovu opustit. Jeden z kameramanů však upadl na schodech a tvrdil, že ho něco drželo za kotník. Na záznamu, který později zveřejnili na internetu, je skutečně vidět, jak se jeho noha na okamžik zastaví, jakoby ji něco neviditelného zachytilo. Po návratu domů měli všichni problémy se spánkem, noční můry a zvláštní pocity, že nejsou sami. Jeden z účastníků dokonce prohlásil, že v zrcadle zahlédl postavu, která ho sledovala, i když byl doma sám.
Tajemná budova v Branišovském lese je dnes častým cílem lovců duchů, senzibilů i amatérských badatelů. Většina z nich potvrzuje, že zde panuje neobvyklá atmosféra a že zařízení elektroniky v budově často selhává. V noci se prý ozývají hlasy, někdy pláč, jindy zase zlostný výkřik. Mnozí místní se lesu i stavbě raději zdaleka vyhýbají. A ti, kdo tam přece jen vkročí, často odcházejí s pocitem, že něco zůstalo s nimi.
Branišovský les skrývá mnohá tajemství, ale tato stará budova je bezesporu jedním z nejzlověstnějších. Je to místo, kde se stírá hranice mezi skutečností a noční můrou, kde ticho křičí a stíny mají oči. A pokud se někdy odvážíš strávit v jejích zdech noc, připrav se na to, že tě možná nepustí jen tak zpět.
