Článek
Otázka ale zní: Existovali skuteční upíři? Byli skuteční, nebo jsou to jen pohádky a mýty?
Pravda, jako obvykle, leží někde uprostřed. Moderní věda a historie se shodují, že upíři, jak je známe z literatury a filmu, nikdy neexistovali. Neměli bychom si ale myslet, že jsou to pouhé pohádky bez jakéhokoli základu. Kořeny víry v upíry jsou hluboce zakořeněny v lidové víře, nevědomosti o příčinách smrti a rozkladu těla a v dávných medicínských poznatcích.
Strach z neznámého a smrtelné nemoci
Středověk a raný novověk byly doby, kdy lidé nerozuměli mnoha jevům. Neznali příčiny epidemií, nevysvětlitelných úmrtí nebo toho, co se děje s tělem po smrti. Vznikaly tak pověry, které pomáhaly vysvětlit jinak nevysvětlitelné.
Některé skutečné nemoci mohly přispět k legendám:
- Porphyrie: Tato vzácná genetická porucha může způsobovat citlivost na světlo, bledou kůži, stažené dásně (připomínající delší zuby) a duševní poruchy. Oběti se mohly vyhýbat slunci a vypadat "jinak".
- Vzteklina: Vzteklina ovlivňuje nervový systém, způsobuje agresivitu, nespavost a dokonce hydrofobii (strach z vody), což se mohlo promítnout do obrazu upíra.
- Tuberkulóza: V 18. a 19. století, kdy v Evropě zuřila tuberkulóza, nemocní lidé bledli, hubli a kašlali krev. Když umírali členové rodiny jeden po druhém, mohlo to vést k podezření, že ten první, zemřelý, "vstává z hrobu" a vysává život z ostatních.
Rozklad těla a „důkazy“ z hrobů
V dobách, kdy se mrtví pohřbívali bez balzamování a znalosti procesů rozkladu byly minimální, mohly nálezy těl v hrobkách vyděsit:
- Nafouklé tělo: Plyny vznikající při rozkladu způsobí nafouknutí těla, což mohlo být mylně interpretováno jako "dobře živený" mrtvý.
- Krev kolem úst: Po smrti se krev může hromadit v plicích a ústech, což vede k tmavým skvrnám kolem úst, evokujícím čerstvě vypitou krev.
- Růst vlasů a nehtů: Ve skutečnosti jde o stažení kůže při vysychání, které odhalí delší části vlasů a nehtů, což vytváří iluzi růstu.
- Nová rakev: Někdy se rakev propadla do země kvůli poklesu půdy, což mohlo být vnímáno jako to, že se mrtvý probral a pohybuje se.
Tyto jevy, v kombinaci s neznalostí, vedly k přesvědčení, že mrtvý je upír. Lidé pak prováděli rituály, jako je probodávání kůlem, useknutí hlavy nebo spálení těla, aby zabránili „upírovi“ v návratu.
Historické případy a upírská hysterie
V 18. století došlo ve východní Evropě, zejména v oblastech jako Srbsko nebo Morava (kde se objevily případy jako Arnold Paole nebo Petr Plogojowitz), k „upírské hysterii“. Případy, kdy lidé umírali na podivné nemoci a následně byly exhumovány podezřelé hroby s „upírskými“ znaky, vyvolaly vlnu paniky. Dokonce i osvícené vládkyně, jako Marie Terezie, musely posílat lékaře, aby tyto jevy prozkoumali a vyvrátili pověry.
Od lidové víry k literatuře
Víra v upíry postupně ustupovala s rozvojem medicíny a vědy. Ale její odkaz přetrval. Romány jako Bram Stokerův „Drákula“ (1897) nebo „Upír“ Johna Williama Polidoriho (1819) vzaly tyto staré legendy a transformovaly je do moderní podoby, která je dnes součástí populární kultury. Stali se z nich charismatičtí, tajemní a často tragičtí hrdinové, kteří mají s původními lidovými představami o nemrtvých již jen málo společného.
Závěr
Upíři tedy v podobě, v jaké je známe z hororů a fantasy, skutečně neexistovali. Jsou to fascinující plody lidské představivosti, ovlivněné dávnými pověrami, neznalostí příčin nemocí a přirozených procesů rozkladu. Jejich příběhy nám ale stále připomínají, jak se lidé v minulosti snažili porozumět světu kolem sebe a jak silný může být strach z neznámého. A v tom spočívá jejich trvalé kouzlo.
