Článek
Daniel Bejr se místo honby za profesionální kariérou rozhodl pro práci a studium a vydal se cestou individuálního trénování, díky čemuž dnes patří mezi vyhledávané specialisty na rozvoj mladých talentů. Jeho metody jsou tak populární, že se na sociálních sítích dokonce vynořilo několik trenérů, kteří se ho snaží kopírovat. V exkluzivním rozhovoru otevřeně kritizuje poměry v českém fotbale, poukazuje na nejčastější chyby trenérů i rodičů a vysvětluje, proč u nás dlouhodobě nevyrůstají hráči světové úrovně.
Jakým věkovým kategoriím se v rámci své práce věnujete?
Věkový rozptyl tam je opravdu velký. Nejmladšímu hráči byly čtyři roky, byť jsem jeho tatínkovi říkal, že to ještě nemá význam, ale nejčastěji trénuji fotbalisty od sedmi do sedmnácti let s tím, že se u mě občas objeví i nějaký dospělák.
Jak jste se dostal k individuálnímu trénování fotbalistů?
Nejprve jsem působil jako trenér přípravky v jednom velkém pražském klubu, odkud jsem se ale nakonec rozhodl odejít. Krátce nato mě však začali kontaktovat rodiče dětí, kterým se líbil můj styl trénování, a ptali se mě, zda bych se jejich dětem nechtěl věnovat individuálně. Já jsem s tím souhlasil, začalo se o tom dovídat stále více lidí, a počet klientů se tak neustále rozrůstal. Velký zvrat přišel zhruba před pěti lety. Trénoval jsem tehdy syna známého influencera, jenž na sociálních sítích vystupuje pod pseudonymem Těhotnej kuchař, který mě nabádal, abych i já svou práci prezentoval na internetu. To se ukázalo být tím správným krokem. Od té doby je o mé lekce obrovský zájem, který už dokonce přerůstá hranice Česka. V současné době mám totiž klienty například i ze Slovenska, Polska či Rakouska.
V čem je individuální trénink jiný než klasický klubový trénink? V čem spočívají jeho benefity?
Na individuálních trénincích můžeme klást důraz i na ty úplně nejmenší drobnosti. Já osobně navíc používám i video, díky kterému můžu daným hráčům nebo hráčkám přesně ukázat, kde dělají chybu. Špatné, průměrné a perfektní provedení se často liší třeba i v centimetrech natočení nohy, což pouhým okem ani nepostřehnete. Jsem tedy zvyklý vše pitvat do nejmenšího detailu. To na jiných individuálních trénincích není zvykem. Troufám si dokonce říct, že zhruba devadesát procent individuálních tréninků dětem spíše škodí, než prospívá. V poslední době se stává, že mi lidé občas posílají videa od jiných trenérů, kteří se snaží okopírovat má cvičení nebo cvičení dalších na sociálních sítích populárních individuálních koučů. Jelikož ale nepochopí, o co při nich vlastně jde, a ani nepoznají chybné provedení, tak dětem ve výsledku nijak nepomůžou, spíš naopak.
Jak takový běžný trénink u Vás vypadá?
Gró mých tréninků spočívá především v jejich velké intenzitě. Důraz je kladen i na to, abychom vždy pracovali s míčem. Zaměřujeme se primárně na hru oběma nohama, první dotek, driblink a postavení těla, které rozhoduje, v jak výhodné pozici si míč hráč převezme. Snažím se vytvářet situace, v nichž máte málo prostoru, málo času, a navíc zažíváte velký tlak. Musím říct, že se na moje tréninkové kempy jezdí dívat i trenéři mládeže z velkých i malých klubů a pravidelně se stává, že se některé prvky rozhodnou zařadit i do vlastních týmových tréninků. Jistý klub mému systému tréninku dokonce věnuje celý jeden den v týdnu.
Jak celkově hodnotíte úroveň trénování mládeže v Česku? V čem zaostáváme za zahraničím?
Asi se shodneme, že český fotbal hrozně dlouho nevychoval hráče, který by patřil k absolutní evropské špičce, a to platí i u trenérů. Nemáme doslova ani jednoho trenéra, který by působil ve známém nebo třeba jen průměrném evropském klubu, a na reprezentační úrovni už jsme přes dvacet let nic světoborného neukázali. To všechno má samozřejmě kořeny už v trénování mládeže. Pokud bych měl uvést nějaký konkrétní příklad: Před několika měsíci jsem poslouchal trenérský online seminář od FAČR, v němž metodici ukazovali videa z tréninků v Portugalsku. Odnesl jsem si z toho dojem, že zatímco v Portugalsku většinu cvičení učí špatně, v Česku to naopak děláme nejlépe v Evropě. Nějaký odvážlivec se v návaznosti na to zeptal, jak je tedy v takovém případě možné, že Portugalci na rozdíl od nás produkují mnoho výtečných hráčů i trenérů. Odpověď zněla, že Portugalci zkrátka cítí fotbal. Metodici si navíc dále stěžovali, že se jejich metodika jen zřídkakdy dostane mezi trenéry na nižších úrovních, což jsem jako argument příliš nebral. FAČR má obrovské finanční možnosti, které může nalít do propagace své metodiky na různých platformách. Pokud se na jejich videa a materiály tedy trenéři nedívají a raději upřednostňují jiné zdroje, problém bude asi spíše v tom, že tyto materiály nejsou dostatečně zajímavé.
Jaké jsou nejčastější chyby, kterých se trenéři u mladých hráčů dopouštějí?
Z toho, co jsem viděl na vlastní oči, můžu říct, že zdaleka největším problémem je tolerance chyb. Pokud dítě na tréninku udělá chybu a nebude opravené, tak si bude myslet, že to dělá dobře, a odnese si tento špatný návyk i do zápasu. Velmi častá je také přílišná fixace na post ve velmi nízkém věku. Není výjimkou, že pokud se v týmu třeba i osmiletých dětí objeví vysoký kluk, který je fyzicky zdatný, tak ho trenér nechá hrát jen vzadu, kde často zkysne až do dorostu či dospělosti. Nikde přitom není psáno, že pokud by se mu někdo věnoval, tak z něj nakonec nemůže vyrůst technicky zdatný kreativní fotbalista. Dalším častým neduhem je i nezdravý důraz na výsledek. Pokud zvítězí ego trenéra a výsledek bude stát nad předvedenou hrou, tak se český fotbal nikdy nikam neposune. Dále bych zmínil ještě třeba i trénování ve stále stejném tempu či používání negativních, defenzivně laděných pokynů a rad typu „souboj, „bojuj“, „měl jsi střílet“, „měl jsi přihrát“. Pozitivní pokyny jako „uvolni se“, „dovol si“ či „hledej prostor“ jsou přitom mnohem efektivnější.
Jak se tyto nedostatky v trenérské oblasti poté projevují v dospělém českém fotbale?
To je nejvíce viditelné při porovnání našeho fotbalu se zahraničím. V našem dospělém fotbale to pak vypadá tak, že nejdeme soupeře přehrát, ale jdeme do zápasu s tím, že to musíme ubojovat a umlátit. Když hráč není odmala technicky a ve velkých intenzitách připravován na nároky dnešního fotbalu, tak se to pak v dospělosti samozřejmě projeví. Když se podíváte na zápas českého mládežnického týmu s nějakým zahraničním, zjistíte, že druhý tým zvládá řešit situace mnohem rychleji.
Jak tedy poznat dobrého mládežnického trenéra?
Každý trouba umí říct, že dítě něco udělalo špatně, ale dobrý trenér umí chybu nejen odhalit, ale i pojmenovat, vysvětlit a naučit hráče, jak by mělo vypadat správné řešení. Ještě bych doplnil, že trenér musí vždy umět upozadit svoje ego. Trenérství mládeže není o sbírání nějakých bodů, ale v první řadě o výchově hráčů.
Už jste to naťukl, ale mohl byste přesto ještě shrnout, jaké dovednosti by měl mladý hráč rozvíjet nejvíc?
Zejména práci s míčem, první dotek, driblink a schopnost řešit situace pod velkým časoprostorovým tlakem. Velkou chybou také je, když děti na začátku tréninku místo krátké individuální práce s míčem raději běhají tři kolečka na rozehřátí. Když to vidím, tak si opravdu klepu na čelo.
Trénujete i dívky. Liší se nějak trénování dívek a chlapců?
Já to nijak nerozlišuji. Dívky, které trénuji, většinou hrají do dvanácti až třinácti let s chlapci a nejsou horší.
Vidíte u dívek jiný přístup k tréninku nebo k disciplíně?
Obecně se sice říká, že dívky bývají pracovitější a soustředěnější než kluci, ale já to tak nevnímám, já jsem velmi spokojen s pracovitostí všech svých svěřenců a svěřenkyň. Na individuální tréninky by koneckonců těžko chodil někdo, komu se nechce makat.
Jste spíše zastáncem toho, aby dívky co nejdéle hrály s chlapci?
Za mě je lepší varianta, aby dívka hrála se stejně starými kluky, než aby vynikala v dívčím týmu a neměla možnost se posunout dál. Dalším ne úplně špatným řešením je, aby mimořádně talentované dívky hrály v dívčím týmu s hráčkami o rok až dva staršími, ale obecně jsem opravdu spíše za to, aby zůstaly co nejdéle s chlapci.
Vhodně vedený individuální trénink může dětem značně zvýšit jejich budoucí šance na to, že se stanou profesionály. Co byste poradil rodičům, kteří si z finančních důvodů individuální tréninky dovolit nemohou? Existuje ještě nějaká jiná varianta?
Podle mé zkušenosti není úplně dobře, pokud se o individuální trénink pokouší sami rodiče. Dokonce jsem už byl i svědkem toho, že tatínek příliš tlačil na pilu a syn se na fotbal nakonec úplně vykašlal. Pokud tedy finanční situace rodiny nedovoluje najmout si spolehlivou třetí osobu, tak bych doporučil, ať si jdou rodiče s dětmi raději občas klasicky zakopat, ale bez nějakého hodnocení a tlaku na výkon.
Redaktorka: Terezie Šenkyříková
