Článek
V dresu národního týmu se představila také proti evropským velmocím a nyní chce své zkušenosti zúročit ve Spartě, s níž bude bojovat nejen o obhajobu domácích úspěchů, ale také o co nejlepší výsledky na evropské scéně. V rozhovoru vypráví o své cestě k fotbalu, důvodech, proč si vybrala právě Spartu, i o tom, jak válka negativně promlouvá do rozvoje ukrajinského ženského fotbalu.
Fotbal ve Vašem případě nebyl láskou na první pohled. Když jste si ho v dětství vyzkoušela, nezaujal vás a vrátila jste se k němu až po roce. Pamatujete si ještě, proč jste se mu nakonec rozhodla dát druhou šanci?
Nejprve jsem totiž hrála s chlapci a tehdy mi přišlo, že mě nepovažují za rovnocennou spoluhráčku. Brali na mě až příliš velké ohledy, neustále se mi snažili nějak pomáhat a já jsem měla pocit, že jsou na mě obecně kladeny nižší nároky a že je jim mě vlastně tak trochu líto. Když jsem o rok později fotbal zkusila podruhé, bylo to už v dívčím týmu. Tam jsme si všechny byly rovny, na což jsem nebyla zvyklá. Právě tam se ve mně něco zlomilo a já jsem pochopila, že chci ve fotbale něco dokázat. Chtěla jsem pořád víc a vůbec největší motivací pro mě byla vize, že bych si jednou mohla zahrát v národním týmu.
Pokud byste měla českým fanouškům představit svůj herní styl, jak byste ho popsala?
Na hřišti se ze sebe vždy snažím vydat všechno. Možná nejsem nejsilnější ani nejrychlejší hráčkou na trávníku, ale co nedokážu uhrát fyzicky, to se snažím vykompenzovat fotbalovým myšlením. Vnímám se jako strategický typ fotbalistky, která dokáže měnit průběh zápasu nebo mu přisoudit jiný význam tím, že umí dobře číst hru, předvídat chování soupeřek a donutit je dělat chyby.
Prý po herní stránce připomínáte svého krajana a bývalého slávistu Ruslana Rotaňe, souhlasíte s tím i vy sama?
K hráči takového formátu bych se nerada přirovnávala, a to i proto, že jsem nikdy netoužila nikoho napodobovat, ale spíše si budovat svou vlastní identitu a zdokonalovat své silné stránky tak, abych se mohla stát tou nejlepší verzí sebe sama.
V jakém rozestavení a na jaké pozici se cítíte nejlépe?
Během své kariéry jsem se nejčastěji objevovala na pozici střední záložnice nebo jako fullback. Když jsem byla mladší, tak mě nikdy nebavilo posty střídat, ale jakmile jsem začala hrát za Charkiv, kde byla konkurence opravdu obrovská, tak jsem si uvědomila, že nejdůležitější není konkrétní post, ale samotný fakt, že jste na hřišti a můžete hrát.
V české lize už několik Ukrajinek působí, a to konkrétně ve Slavii, jejíž dres oblékají vaše parťačky z reprezentace Kateryna Korsun a Roksolana Kravčuk. Jste s nimi v kontaktu? Radila jste se s nimi, zda nabídku Sparty přijmout?
Hrát proti Kateryně s Roksolanou pro mě není nic nového, protože jsme se potkávaly také v ukrajinské lize, kde jsme rovněž byly soupeřkami. O české lize jsem se s nimi bavila, to ano, ale abych byla upřímná, jediným člověkem, s nímž jsem možnost odejít do Sparty skutečně do hloubky probírala, byl můj agent, který mě v tomto rozhodnutí utvrdil. Mnoho lidí se mě poté ptalo, proč jsem raději nerozšířila ukrajinskou kolonii ve Slavii, ale musím říct, že jsem ráda, že jsem právě ve Spartě, protože mi celý tým opravdu sedl.
Mnohé ze svých současných spoluhráček jste znala už z Ligy národů, kde jste koneckonců v předminulé edici proměněnou penaltou přispěla k tomu, že Češkám unikla šance na přímý postup do elitní divize. Padly na toto téma v kabině už nějaké interní žerty?
Myslím, že už si na to holky nepamatují. Kdyby to byla o něco čerstvější záležitost, tak by to mohlo být pikantnější, ale přiznám se, že ani já už si na zápasy s Českem příliš nevzpomínám.
Do Ligy národů A tedy tehdy postoupila Ukrajina, díky čemuž za sebou máte zápasy se světovou špičkou, mimo jiné s Anglií a Španělskem. Jak vás osobně tyto duely posunuly a jakým způsobem můžete zkušenosti z těchto prestižních utkání nyní využít ve Spartě?
Díky těmto zápasům jsem měla možnost na vlastní kůži zažít skutečný standard ženského fotbalu. Jsem zastáncem tvrzení, že když se chcete zlepšit, tak zkrátka musíte pracovat tvrději. Zápasy s Angličankami a Španělkami mi tak nastavily zrcadlo a ukázaly, kam mám ještě prostor růst, a probudily ve mně motivaci snažit se těmto top hráčkám co nejvíce přiblížit. Samozřejmě věřím, že se mé zkušenosti z těchto duelů propíší i do mých výkonů ve Spartě a že týmu v této sezoně co nejvíce pomůžu.
Do Prahy jste přišla před startem dost možná nejvyhrocenější sezony historie. Sparta bude chtít zopakovat velkolepou jízdu z minulého ročníku a Slavia, která v posledních letech nebyla zvyklá prohrávat, udělá vše pro to, aby se vrátila zpátky na trůn. Věděla jste už před příchodem do Česka, jaký význam mají zápasy mezi pražskými „S“ a jak silnou tradici tato rivalita má?
Podobné zápasy o všechno jsem už zažila během svého angažmá v Charkivě, a to dokonce s Roksolanu a Katerynou na druhé straně barikády, takže nějakou představu mám. Na pražské derby se moc těším a samozřejmě jsem zvědavá, jak moc se bude podobat tomu, co znám ze své domoviny.
Je tomu v ukrajinské lize také tak, že o titul většinou bojují dva tradičně nejsilnější týmy, které výrazně vynikají nad ostatními?
Většinou to tak skutečně je. Minulá sezona ale byla výjimkou, jelikož se o ligové prvenství nakonec praly zhruba čtyři kluby.
Sparta chce pravidelně bojovat nejen o český titul, ale také o co nejlepší výsledky v evropských pohárech. Je právě možnost zahrát si velké mezinárodní zápasy jedním z důvodů, proč jste do Prahy zamířila?
Když jsem stála před rozhodnutím, který z klubů, jež o mě projevily zájem, si vybrat, rozhodla jsem se pro Spartu kvůli jejím ambicím a snaze o zdokonalování se. V tu chvíli jsem ještě nevěděla, jaká je parta uvnitř, jaké jsou tam holky a podobně. Chtěla jsem vystoupit ze své komfortní zóny a objevit nové možnosti fotbalového rozvoje, protože chci mít z fotbalu radost a dosahovat těch nejlepších výsledků. Také chci být pro tento tým užitečná, dát ze sebe vše, co můžu, a to na hřišti i mimo něj. Mám zkrátka velkou touhu se v tomto týmu rozvíjet. Za dobu, co tu jsem, jsem už stihla pochopit, že je to přesně to, po čem jsem toužila. Líbí se mi atmosféra, která tu panuje.
Nemohu se nezeptat, jak to nyní vypadá s ženským fotbalem na Ukrajině. Kam podle vás ukrajinský ženský fotbal směřuje a jak do jeho rozvoje promluvila válka rozpoutaná Ruskem?
Pro ukrajinský ženský fotbal se jedná o nesmírně těžké období. Některé zápasy jsou opakovaně přerušovány varovnými sirénami, a tak se leckdy protáhnou i na tři či čtyři hodiny, a některé se dokonce kvůli nebezpečí útoku neodehrají vůbec. Stává se i to, že hráčky do utkání nastupují s tím, že předešlou noc místo spánku strávily v úkrytu před ruskými raketami. Rozvíjet ženský fotbal je v takových podmínkách samozřejmě velmi složité, přesto se ale nevzdáváme a snažíme se ukrajinský ženský fotbal i během války nejen udržovat, ale i posouvat. Právě schopnost ukrajinského národa nevzdávat se ani v těch nejnáročnějších časech mi vždy bude ohromnou inspirací. O těžkostech, kterým dennodenně čelíme, bych mohla mluvit opravdu dlouho, ale na druhou stranu chápu, že lidé, kteří to sami nezažili, naši situaci nikdy zcela pochopit nemohou.
V Česku našlo po zahájení ruské invaze na Ukrajinu azyl mnoho ukrajinských rodin. Myslíte, že se můžete stát vzorem ukrajinským dívkám, které tu nyní žijí, a inspirovat je k hraní fotbalu?
Předně bych České republice a všem Čechům chtěla poděkovat za podporu, kterou Ukrajině dlouhodobě poskytují. Ukrajinštinu slyším na českých ulicích všude, což mi pomáhá cítit se tu víc jako doma. Byla bych moc ráda, kdybychom já i jiné zde působící ukrajinské hráčky inspirovaly ukrajinské děti, aby začaly hrát fotbal. Nechci se však stát vzorem pouze pro ukrajinské dívky žijící v Česku, ale i pro ty, které zůstaly na Ukrajině. Přála bych si, aby se nebály snít ve velkém a věřily, že mohou v životě dosáhnout čehokoliv. Pokud bych k tomu svým příběhem alespoň trochu přispěla, moc by to pro mě znamenalo.
Redaktorka: Terezie Šenkyříková
