Učme děti, že mají chtít vyhrát, ne jen že mají vyhrát, říká český kouzelník s míčem

S fotbalem začínal ve Vrchlabí, odkud se vypracoval až do rezervy FC Hradec Králové, se kterou si vyzkoušel třetí nejvyšší domácí soutěž. O pomyslné dva stupínky výš došel ve futsale, v němž Českou republiku jakožto junior reprezentoval a ve kterém také získal domácí mistrovský titul. Zároveň je i mistrem ČR ve hře jeden na jednoho. Pak ale přišlo zranění a nutná operace křížového vazu v koleni a jeho kariéra se vydala úplně jiným směrem. Nyní mimo jiné vystupuje na veřejných akcích, kde předvádí svá kouzla s míčem. Své vystoupení předvedl například v Hradci Králové a před utkáním Jablonec - Baník Ostrava ho pro změnu mohli fanoušci vyzvat ve hře 1 na 1. Kromě toho předává své dovednosti i dalším generacím jako individuální trenér.

Kdyby sis mohl ze současných a minulých fotbalistů vybrat někoho, s kým by sis mohl zahrát jeden na jednoho, kdo by to byl?

Určitě Ronaldinho. To byl jednoznačně největší kouzelník s míčem své doby a možná v celé historii, co se týče toho, co uměl s balónem. Na něm bylo hodně vidět, že se fotbalem bavil, a tím zároveň bavil i miliony lidí na celém světě. Cenili si ho fanoušci a mhohdy i soupeři. Takový hráč už tady asi nikdy nebude, možná Neymar se mu přiblížil. Ze současných by to byl asi Lionel Messi nebo Lamine Yamal.

Jaké aspekty hry jeden na jednoho může fotbalista přinést i do klasického fotbalu?

Hlavní aspekt je ten, že hráči fotbalu jeden na jednoho jsou stále na balónu. Naučí se tak pracovat pod tlakem, neustále musí klamat tělem a přemýšlet dopředu, co udělají. Nesmí nad balónem jenom stát. Je to zároveň výhodné i pro obránce, kteří musí být stále na špičkách a natěsno u útočníka. Je to dobré i na zlepšení kondice, protože se hraje intenzivně několik minut, hráči se nezastaví, neustále se mění směr hry a je to fyzicky náročné.

V čem mohou takoví hráči oproti jiným vyniknout?

Určitě je to technika a dynamika. Takoví hráči jsou pak zvyklí rychle pracovat s míčem, díky čemuž pak mohou mít rychlejší první tři rozhodující kroky. Také se dokážou lépe uvolnit i na malém prostoru, což je ve fotbale také důležité.

Populární individuální trenér Daniel Bejr se netají názorem, že devadesát procent individuálních tréninků dětem spíše škodí. Ztotožňuješ se i ty s takovým tvrzením? Případně proč?

S tím já nesouhlasím. Máme tu spoustu kvalitních individuálních trenérů, ať už je to Michal Serafín, který má v Praze INDIPRO, pan Bejr nebo i další trenéři. Kvalita individuálních trenérů roste, někteří působí i v klubech a klukům i holkám to prospívá.

Přesto jsou ale individuální trenéři stále něco, co v českém fotbale není tolik rozšířené…

Bohužel je to tak. Chtěl bych, aby se to posouvalo kupředu a aby takoví trenéři byli v každém ligovém i druholigovém týmu. Když začneme vychovávat individuality a sebevědomé hráče, kteří tu teď chybí, prospěje to celému českému fotbalu. Pár let zpátky měl taky málokdo kondičního trenéra a teď o to zájem je a stejný přínos a význam mají za mě i individuální trenéři.

Fungují individuální trenéři i jako nějaká jednotná komunita? Pokud byste chtěli něco změnit třeba na ligové úrovni, asi toho dosáhnete snáz, když budete tahat za jeden provaz. Děje se to? Řešíte spolu třeba tréninky…?

Aktuálně je to hrozně individuální. Já se snažím od ostatních trenérů čerpat, sleduju jejich videa… S Michalem Serafínem se znám osobně, byl jsem na jeho kempech, takže nějaká propojení určitě fungují, ale jednoznačně je tam prostor pro zlepšení.

Je technika něco, co se dá naučit? Často se říká, že český fotbal byl, je a bude o bojovnosti a že nemáme techniku jako třeba Španělé. Jak moc s tím souzníš?

Samozřejmě to v sobě každý český hráč nemá zakódované, jako to mají třeba v Brazílii. Přesto si ale myslím, že pár takových jedinců vychovat můžeme a v minulosti jsme i vychovali. Ať už to byl třeba Karel Poborský, nebo Tomáš Rosický, kteří měli nadstandardní techniku. Podle mě to v sobě hráči mají, jen to u nich tolik nerozvíjíme, takže zapadnou do nějakého průměru, a proto nám individuality pak chybí. Aktuálně z českých fotbalistů je na tom dobře třeba Pavel Šulc nebo Patrik Schick, ale určitě máme potenciál vychovávat více takových hráčů.

Jako individuální trenéři asi nemůžete být úplně spokojení s aktuálním trendem výchovy fotbalové mládeže u nás, kdy se dbá spíš na výsledky než na individuální rozvoj. Myslíš, že lze skloubit tlak na výsledky s prací na dílčích kvalitách hráčů?

Určitě je důležité učit děti vyhrávat, ale je třeba to dělat tak, aby chtěly vyhrávat samy, a nedělat z výhry prioritu. Učit je hrát fotbal tak, aby se nebály, chtěly vyhrát pohledným fotbalem, hezkými akcemi, ať už individuálními, nebo týmovými, ale určitě ne tak, že se bude za každou cenu bránit jen výsledek, čímž se individuality ubíjí. Hráči se pak bojí něco zkusit, protože cítí tlak od trenérů na výsledek, takže nechtějí udělat chybu. Hezký příklad, jak by to mohlo fungovat, je třeba první semifinálový zápas Ligy mistrů mezi Paris Saint-Germain a Bayernem Mnichov. To byla reklama na ofenzivní fotbal a Vincent Kompany (trenér Bayernu Mnichov) byl spokojený, přestože prohráli, protože svým hráčům neměl co vytknout. Tohle bychom měli chtít, sem bychom měli směřovat. Když se podíváme na největší zápas domácí ligy, pražské derby Sparty proti Slavii nic takového nenabízí. Většinou je to o jednom nebo dvou gólech, emocích a kontroverzích, ale pohledný fotbal žádný.

Před nedávnem kolovalo na internetu video z utkání U15, ve kterém kluci rozehráli roh nakrátko, udělali dvojblok u rohového praporku a vyloženě honili výsledek tímto zdržováním. Co si o takových praktikách v těchto věkových kategoriích myslíš?

Mně se tohle nelíbí. V profesionálním fotbale to dokážu pochopit třeba právě ve vyřazovací fázi Ligy mistrů, ale do mládežnického fotbalu to za mě prostě nepatří. Určitě to souvisí i s obrazem fotbalu, jaký vídáme poslední dobou. Pěkné momenty se vytrácí, roste význam standardních situací, už to není tolik o fotbalové kráse. V současnosti se fotbal ubírá tímto směrem, ale pořád je to hlavně o hráčích a věřím, že to bude jen dočasný trend.

Stalo se ti někdy, že by se klub naštval, když zjistil, že rodiče dítěti ke klasickým tréninkům zaplatili i ten individuální?

Já osobně jsem se s tím nesetkal, ale slyšel jsem o takových případech. Spoustě klubů se nelíbí, že kluci chodí ještě na individuály, protože se bojí, že budou přetížení a unavení. Já si ale myslím, že hodina technického tréninku hráči neublíží, ale naopak mu může hodně dát.

Jak by podle tebe měla vypadat ideální rovnováha mezi týmovými a individuálními tréninky?

Podle mě to hráčům stačí jednou týdně, ale určitě by si měli nějaké věci plnit i sami, protože trénovat jen s týmem nestačí. Když se člověk podívá na ty fakt nejlepší hráče, ať už je to Cristiano Ronaldo ve fotbale, nebo třeba Jaromír Jágr v hokeji, tak ti si vždycky přidávali a dělali něco navíc. Stačí se zaměřit na jeden aspekt a trénovat třeba půl hodiny denně první dotek s míčem. To hráče nijak neunaví, ale naopak ho to hrozně posune, zautomatizuje si pohyby a rozvíjí se i technicky. Pokud někdo nemůže chodit na individuály a neví, jak se zlepšit, určitě může napsat i trenérovi, probrat to s ním a říct si o nějaké úkoly navíc.

V jakém věku je podle tebe nejlepší začít s fotbalem a od jakého věku mají smysl individuální tréninky?

S fotbalem je nejlepší začít co nejdříve, tedy ve čtyřech nebo pěti letech. Na individuálních trénincích mám třeba i šestileté hráče, ale myslím si, že to stačí od devíti nebo deseti let.

Jak probíhá takový individuální trénink pro celý tým?

Většinou začínám jednoduchým technickým cvičením, během kterého si hráči zkouší různé varianty vedení míče. Dále pokračujeme třeba se zasekávačkami, změnami směru a hodně trénujeme i souboje. Ty podporují soutěživost mezi hráči, ať už je to jeden na jednoho, nebo dva na dva. Na závěr zkoušíme změny směru bez balónu nebo se zakončením. Na úplný závěr mají jako takové zpestření možnost si zahrát proti mně nebo jim ukážu nějakou část svého vystoupení, aby měli motivaci a viděli, co všechno se dá naučit s míčem.

Trénoval jsi někdy dítě, u kterého sis říkal, že ten kluk nebo holka má potenciál být fakt velká hvězda?

Myslím si, že takových bylo hodně, ať už kluků, nebo holek. Teď trénuji ve Vysokém Mýtě kategorii U10 a jsem přesvědčen, že takový potenciál tam má spousta hráčů. Záleží jen na nich, jak ho budou využívat a dál rozvíjet. Věřím, že tam jsou tací, kteří mají našlápnuto klidně na ligu, ne-li výš.

Setkáváš se naopak i se situacemi, kdy jsi měl trénovat dítě, o kterém jsi hned věděl, že z něj fotbalista prostě nebude?

I s tím se na individuálech často setkávám, že člověk na první dobrou vidí, že daný hráč to v sobě nemá. U pár jedinců se to dá vykompenzovat obrovskou pílí a dřinou, ale to je opravdu menšina. Je důležité si říct, jaký je cíl takového hráče či hráčky, protože někteří to mohou chtít dělat jen pro zábavu. I takovým individuální tréninky prospějí a pomohou jim dosáhnout na jejich strop. Každý prostě nemůže hrát v lize, někdo má strop v krajském přeboru, jiný třeba v divizi, ale u dětí je nejdůležitější, aby je to bavilo. Jakmile jsou pod tlakem rodičů nebo někoho jiného, tak to za mě ztrácí smysl.

Jaké jsou podle tebe hlavní rozdíly mezi schopnostmi a přístupem u kluků a holek?

Je důležité vnímat, že ženský fotbal je úplně jiný sport. Holky nemají takové fyzické předpoklady, nejsou tak rychlostně ani silově vybavené. Naopak po technické stránce jsou na tom ale kolikrát žákyně nebo juniorky lépe než kluci ve stejné věkové kategorii. Druhá věc je, že holky jsou pracovitější a vnímavější. Věřím, že i u nás ženský fotbal půjde nahoru. Rozhodně si myslím, že si tento sport zaslouží respekt, jaký má třeba ženský tenis nebo basketbal.

Přijde mi, že z celé škály sportů, které ženy dělají, mají ženy fotbalistky tady v Čechách jednoznačně nejmenší podporu veřejnosti. Čím to podle tebe je?

Napadá mě, že by to mohlo být třeba tím, že fotbalistky se víc ozývají, že nejsou rovnocenně ohodnocené. Od hokejistek nebo jiných sportovkyň není tolik slyšet, že chtějí stejné podmínky, stejné peníze,… A když si to pak někdo přečte, může to snadno odsoudit, protože zároveň vidí, že dospělé ženy prohrály s dorostenci nebo žáky 0:5, a pak si říkají, proč by ty holky měly mít takové peníze. Neuvědomují si ale, že prohrají kvůli tomu, že nestačí fyzicky, rychlostně ani silově, což je dané geneticky.

Navíc jsme pořád v době, kdy je u nás profesionální ženský fotbal stále v plenkách. Holky stále nemají tak dobré podmínky jako kluci…

Určitě. Samozřejmě už to není jen o Spartě a Slavii. Zvedá se Slovácko i Slovan Liberec, kde holky začínají mít také profesionální nebo aspoň poloprofesionální podmínky, alle spousta lidí si neuvědomuje, že je v lize mnoho holek, které trénují čtyřikrát nebo pětkrát týdně zadarmo. Chtěl bych vidět chlapa, který by tohle na nejvyšší úrovni podstupoval, aniž by za to něco měl.

Český ženský fotbal kvalitativně výrazně zaostává například za anglickým či španělským. Čím si myslíš, že to je? Co dělají v Anglii a Španělsku jinak nebo lépe?

Myslím si, že je to celkově nastavením podpory okolí, od státu nebo asociace, i mentalitou lidí. V Anglii i ve Španělsku mají vysílací práva na celou nejvyšší soutěž a vysílá se každý zápas, z čehož kluby a hráčky mají peníze. Je tam i větší podpora fanoušků, holky tam často hrají před vyprodanými stadiony. Třeba v Barceloně jsou všude billboardy, na kterých je Lamine Yamal, ale i nejlepší hráčka ženského týmu. Lidi to tam respektují. Když se před pár lety nedařilo mužskému brazilskému týmu na mistrovství světa, spousta fanoušků na dresu škrtla jméno Neymar a napsali místo toho Marta, což je pro ně ikona a má v Brazílii stejnou pozici jako třeba Neymar.

Vím, že na sociálních sítích často sdílíš i témata psychického zdraví sportovců. Jak moc je podle tebe důležité, aby se o tom otevřeně mluvilo? Jak moc u fotbalisty dělá to, jestli se umí nebo neumí vypořádat s psychikou?

Podle mě je to naprosto klíčová záležitost, psychika dělá 80 % výkonu. Máme sportovní psychology i mentální kouče, jen by se jejich služeb mělo daleko víc využívat, ale přijde mi, že to je ještě větší tabu než individuální trenéři, přestože ve světě je to úplně normální. V nějakém rozhovoru to říkal i třeba Vladimír Šmicer, že u nás to prakticky neznal, ale v Liverpoolu měl každý hráč sportovního psychologa, na kterého se mohl kdykoliv obrátit. To samé platí i pro finanční gramotnost, o které se u nás vůbec nemluví, ale osmnáctiletí kluci nejsou absolutně připravení na to, že budou vydělávat velké peníze. Nikdo jim neřekne, jak s nimi nakládat, což je pro ně pak těžké ustát.

Jak se díváš na to, že mnohé ligy, kluby i samotné fotbalové hvězdy otevřeně propagují sázení a snaží se tomu přisoudit image normálního koníčku? Bylo by fotbalové prostředí očištěné o sázkařský byznys lepší?

Určitě ano, ale dokud se nenajdou jiní sponzoři, kteří by mohli nabídnout takové množství peněz jako sázkové kanceláře, těžko se něco změní.

Proč si myslíš, že jsou fotbalisté tak náchylní k sázení?

Podle mě je to o charakteru hráče. Chápu, že může hrát roli vidina rychlého zisku a velkých peněz, na které by fotbalem ani zaměstnáním nedosáhli. Zřejmě si neuvědomují, jaké to může mít následky. Sám jsem měl problémy se sázením, ale nikdy by mě třeba nenapadlo, že bych prodal svůj zápas.

Máš obavu, že bys do sázení mohl znovu spadnout? Je to pro tebe definitivně uzavřená kapitola, nebo to máš stále někde v hlavě a musíš se kontrolovat?

Věřím, že to už je úplně za mnou. Samozřejmě se nikdy nemá říkat nikdy, může se stát cokoliv, ale teď to mám v hlavě nastavené tak, že mě to ani neláká. Víc se teď sledováním sportu bavím, když tam už není ten stresový aspekt, že mám vsazeno.

V podcastu #odvážný jsi zmiňoval, že nejvyšší částka, kterou jsi prohrál, byla 180 000 Kč. Byl to ten bod, kdy sis řekl, že se sázením definitivně končíš? Byla to tvoje poslední sázka?

Byla. Ta prohra byl poslední potřebný impuls. Od té doby už jsem si nevsadil, protože jsem věděl, že jsem přestřelil. Říkal jsem si, že to musí skončit, jinak to dopadne špatně.

Než tě začala trápit zranění, kombinoval jsi futsal s fotbalem. Není to něco, co je z hlediska zdraví na škodu?

V mládežnických kategoriích si myslím, že má tato kombinace pozitivní efekt. V zimě mají hráči pauzu od fotbalu, tak mohou doplňkově hrát futsal. Já jsem ale hrál třetí fotbalovou ligu a do toho ještě futsal. Každý den jsem měl fotbalové tréninky a do toho ještě klidně čtyřikrát týdně futsal, což už podle mě pro sportovce vhodné není a zvyšuje to zdravotní rizika.

Bereš to tak, že se kombinace fotbalu s futsalem podepsala pod tvé problémy s kolenem a že tvé zranění pramenilo z přetížení?

Určitě to na to mělo značný podíl. Mladí hráči si to obvykle neuvědomují, protože se po fyzické stránce cítí dobře, ale časem je to může doběhnout.

Panuje obecná představa, že sport a tedy i fotbal prospívá našemu zdraví. Je to ale skutečně ještě pořád pravda? Zranění je mezi fotbalisty čím dál více, mají operovaná kolena… Sám jsi prošel několika zdravotními problémy, máš za sebou několik operací. Není to vlastně tak, že fotbal nebo obecně sport tak úplně zdravý není?

Asi záleží na úhlu pohledu. Znám i spoustu lidí, kteří nikdy nesportovali a zdravotní problémy mají také. Přestože většinu vrcholových sportovců během kariéry nějaké zranění potká, nemyslím si, že mu to ničí zdraví. Zároveň sportovci svému tělu kolikrát lépe rozumí a díky tomu se z operací i lépe zotavují a mohou z ní vyjít silnější, protože vědí, jak mají cvičit… A na druhou stranu znám nesportovce, kteří si utrhli křížový vaz v koleni a limituje je to po zbytek života. Já si tím prošel taky, ale v osobním životě mě to nijak neomezuje, protože jsem pak poctivě rehabilitoval. Navíc jsem mohl těžit z toho, že jsem měl vysportované tělo, které to pak snáší lépe než u nesportovců.

Velké aktuální téma je i přetěžování profesionálních fotbalistů, kteří hrají každým rokem víc a víc utkání, což čím dál častěji vede k různým zdravotním obtížím. Dostáváme se podle tebe do bodu, kdy se rozšiřování soutěží o další a další zápasy bude muset zastavit?

Podle mě by se to mělo změnit už teď, zápasů a turnajů je strašně moc. Spíš se ale obávám, že to není možné a že to dál poroste, protože z fotbalu se stává obrovský byznys. Na mistrovství světa bude letos 48 týmů, časem jich tam může být třeba 70. Lidé, kteří fotbalu vládnou, neřeší zdraví hráčů. Těm jde jen o zisky a obávám se, že to se jen tak nezmění.

Autor: Petr ILLNER