Článek
Úrok není výplata. A už vůbec ne jistá
Představa je lákavá. Člověk naspoří balík peněz, nechá ho v bance a každý měsíc si vezme jen úroky. Žádný šéf, žádná porada, žádné pondělní vstávání. Jenže tady česká matematika rychle sundá růžové brýle.
Česká národní banka v květnu ponechala dvoutýdenní repo sazbu na 3,50 procenta. To je důležité vodítko, protože od základních sazeb ČNB se nepřímo odvíjí i to, co banky dávají klientům na spořicích účtech a termínovaných vkladech. Jenže klient nikdy nedostává celou repo sazbu jako čistý výnos do kapsy.
Do hry vstupuje daň, poplatky, podmínky banky a hlavně inflace. Úrok může vypadat hezky, ale když ceny rostou podobným tempem, člověk si reálně moc nepomohl. Peníze na účtu sice přibývají, jejich kupní síla se ale potichu okusuje.
Takže řeč o „životě z úroků“ není o tom, že si někdo uloží milion a přestane pracovat. Milion při tříprocentním čistém výnosu udělá zhruba 30 tisíc korun ročně. To je 2 500 korun měsíčně. Příjemné přilepšení. Ne život.
Třicet tisíc měsíčně znamená obrovský základ
Vezměme střízlivý příklad. Člověk chce z úroků dostávat 30 tisíc korun čistého měsíčně. Ročně tedy 360 tisíc korun. Při hrubém úroku 3,5 procenta a patnáctiprocentní srážkové dani z úroků se čistý výnos dostane zhruba na 2,975 procenta ročně. Aby z toho bylo 360 tisíc korun, potřeboval by kapitál kolem 12,1 milionu korun.
A to pořád mluvíme jen o třiceti tisících měsíčně. Bez velkého luxusu, bez jistoty, že sazba vydrží, a bez započtení ztráty kupní síly. Pokud by banka nabízela jen tři procenta hrubého, potřebná částka by se vyšplhala asi na 14,1 milionu korun. Při čtyřech procentech hrubého by šlo přibližně o 10,6 milionu.
To jsou čísla, která už bolí.
A teď si k tomu přidejme běžné náklady domácnosti. Český statistický úřad uvádí, že potraviny a bydlení patří dlouhodobě k největším spotřebním výdajům českých domácností. Jen za potraviny domácnosti platily měsíčně v průměru kolem tří tisíc korun na osobu. Když člověk přidá bydlení, energie, dopravu, léky, opravy a běžný život, třicet tisíc čistého najednou nepůsobí jako pohodlné rentiérství. Spíš jako opatrný provozní rozpočet.
Daň a inflace se tváří nenápadně, ale vezmou hodně
U bankovních úroků platí jednoduché pravidlo: co banka připíše, z toho se obvykle sráží patnáctiprocentní daň. Finanční správa připomíná, že úroky z účtů jsou předmětem daně z příjmů. U běžného střadatele ji banka typicky srazí rovnou, takže na účet přijde už čistý výnos.
Jenže daň není jediný protivník. Horší je inflace. Když má člověk peníze na účtu za tři procenta čistého a ceny rostou o dvě až tři procenta, reálný výdělek je malý. Někdy skoro žádný. Na účtu přibývají koruny, ale za pár let si za ně člověk koupí méně, než čekal.
Proto je nebezpečné myslet si, že úroky z banky dlouhodobě vyřeší celý život. Spořicí účet je dobrý na rezervu. Termínovaný vklad může dávat smysl pro peníze, které člověk nechce riskovat. Ale žít jen z nich? To už je pro velmi majetné domácnosti, ne pro běžného střadatele.
Rentiérský sen vyžaduje disciplínu, ne pohádky
Kdo chce jednou žít z výnosů, musí počítat s delší cestou. Nestačí nechat peníze ležet na jednom účtu a doufat, že banka bude navždy platit krásný úrok. Sazby se mění. Bankovní nabídky se mění. Potřeby domácnosti také.
Rozumnější je mít finanční rezervu v bezpečí a dlouhodobé peníze rozdělené podle rizika, času a cíle. Konzervativní část může být v bance, další v investicích, které nesou vyšší riziko, ale dlouhodobě mohou lépe chránit hodnotu. Tohle už ale není hra na jistý úrok. Tady se musí vědět, co člověk dělá, nebo si nechat poradit od někoho, kdo neprodává jen líbivý produkt.
Život z úroků tedy není nemožný. Jen je drahý. Hodně drahý. Kdo chce mít bez práce třicet tisíc čistého měsíčně, musí počítat s částkou přes deset milionů korun. Kdo chce komfortnější život pro rodinu, potřebuje ještě víc.
A to je možná největší vystřízlivění. Pasivní příjem zní měkce, skoro jako trik. Ve skutečnosti je to jen stará matematika: aby peníze vydělávaly dost, musí jich být napřed opravdu hodně.
