Článek
Chorvatská dálnice, kdysi symbol rychlé cesty k moři, je dnes spíše relikvií, která zkouší naši trpělivost.
Letošní cesta začala jako obvykle. Hranice za námi, navigace hlásí „příjezd za 5 hodin“ a my si na chvíli myslíme, že to půjde hladce. Mýtné brány nás ale rychle vyvedou z omylu. Člověk by čekal moderní, plynulý systém, ale místo toho se před každou mýtnicí tvoří zástupy aut. Těch pár bran, které tam jsou, je navíc neustále ucpaných, jako by se Chorvati zasekli v čase. A poplatky? Ty jsou za takový „zážitek“ opravdu „na místě“.
Po pár hodinách už jsme potřebovali zastavit. A tady začal ten pravý dálniční horor. Když na ceduli vidíme symbol odpočívadla, radujeme se, ale předčasně. Z dálky už nás vítá zápach moči. Záchodky? Zlatý hřeb. Dva smradlavé mobilní záchodky, které absolutně nedostačují provozu, který tady je. Toalety jsou přetékající a všude kolem se povalují použité papíry. Znechuceně jsme to raději vzdali. Všude je navíc cítit ten kyselý zápach, který se nese vzduchem jako memento lidské nedbalosti. Všechno je to v silném kontrastu s tím, kolik si za mýtné účtují. Připadali jsme si, jako bychom platili za vstupenku do postapokalyptického parku.
I přes všechny tyto strasti víme, že nakonec dorazíme k moři a tyhle nepříjemné vzpomínky zase spláchne slaná voda. Ale ta pachuť z cesty zůstane a my si budeme říkat: stojí ten Jadran opravdu za tohle utrpení?
