Článek
Sousedili jsme se Stromovkou v ulici Nad Královskou oborou, kam mě přinesli rodiče z porodnice, která už také není, ze Štvanice. Hráli jsme s klukama u pískovišť lavičky, takový náš vynález s malým gumovým míčkem. Když nás to přestalo bavit, tak jsme si v pískovišti udělali nohou klikatou dráhu a s kuličkami jsme závodili, kdo zvítězí.
Na tomhle místě v neděli si hrála i moje ségra a čekala na kámošku, když ji nějakej úchyl zatáhl shodou náhod do našeho domu. Naštěstí u sklepa se mu vytrhla z rukavice a se řevem zdrhla domů. Už tenkrát byli mezi námi ouchyláci. Pamatuji si, jak jednou brácha na nás zavolal, ať jdeme domů, že nás čeká překvapení. Naši si koupili první černobílou televizi a už jsme nemuseli chodit k sousedovi Havlíčkovi na projekce. Když dnes jdu kolem rybníčků, tak si vzpomínám, jak jsme sem chodili řádit na šlajfkách, když rybník zamrzl. To jsme si mysleli, než jsme se propadli do bahna a celý mokrý jsme běželi domů, kde nás máma vypleskala.
Táta neměl tolik času, protože ve sklepě renovoval nábytek kanadskému vyslanci nebo co to bylo. Na oplátku dostával nějaké prachy a kartóny cigaret Kent. Měl jich plnou almaru, a tak jsem občas snížil jejich počet a s klukama jsme se učili v Rampajdě pod kopečkem kouřit. Vůbec nám to nechutnalo, a tak jsme si šli natrhat moruše a někdo i šťovík. Chodili jsme od hájovny k letohrádku sáňkovat z toho dlouhého kopce a když to moc nejezdilo, tak jsme si doma spíchli bugárny do kříže a jezdili jsme na osvědčených kopcích, kterým se říkalo Na zrcadle a Na kolíkách. Tady probíhaly i první seznámení s holkama, které nebydlely v naší ulici, první pokusy o deflorace a rande v Juldě Fuldě. Takové bylo naše dětství plné zábavy, her, smíchu a někdy i pláče. Rád na to vzpomínám a mohl bych ještě dlouho vyprávět, jak jsme se měli dobře.
