Článek
V domě, kde jsme nejdříve bydleli v ulici Nad Královskou Oborou, byla hospoda U Zábranských. Paní Zábranská mi čepovala do džbánku pivo pro tátu a měla výbornou malinovou limonádu. Vždycky jsme čekali, až přijedou ledaři a budou spouštět do sklepa dlouhé kvádry ledu, z kterých jsme si ulamovali kousky do pusy, aby nás potom bolelo v krku. Na ulici Šmeralova jsme si natáhli šňůru a hráli jsme vybíjenou. Téměř nikdo po silnici nejezdil, jen občas přijeli uhlíři a pošta. Později nám za plotem postavili hřiště s prolézačkami, které je tam dodnes. Vzpomínám na obchod s potravinami U Strnadů a na cukrárnu U Straků, kde jsme utratili všechny drobáky za suky, mejdlíčka a šumáky.
Kolik lumpáren jsme prožili ve Stromovce, bruslení na zamrzlých rybníčkách, koupání na Malé říčce a když přijel Lunapark do Fučíkárny, tak jsme tam utratili každou korunu. Chodili jsme pěšky do ZOO a těšili se cestou na ustájené koníky u Maroldova panoráma a na převozníka, který nás přeplavil na Trojskou stranu. I naši rodiče s námi rádi chodili na procházky, kde si i zatancovali na Rozmarýnce, nebo u velkého kolotoče u Rudolfovy štoly a Šlechtovy restaurace. Tam jsme se jim záměrně ztratili a cestou do Růžové zahrady jsme prováděli další lumpárny. Hledali jsme poklady ve svazích pod Místodržitelským letohrádkem, kde se natáčel i film Fantom Morrisvillu.
Hráli jsme si v parku u Družice na četníky a zloděje a zkoušeli jsme se nabourat do objektů bývalé vozovny. Byli jsme předvoj dnešních skvoterů. Krmili jsme množství veverek a sýkorek u Planetária, které nám žraly a zobaly z ruky. V zimě jsme sjížděli na bugárnách kopce vedoucí od tratě, kterým jsme říkali „Na Zrcadle“ a „Na Kolíkách“. Chodili jsme k mostu tunelu Buštěhradské dráhy, kterému se říkalo most sebevrahů, a vyprávěli si hrůzostrašné příběhy.
Park kultury a oddechu Julia Fučíka neboli Fučíkárna, nás bavil, i když jsme dospívali, a chodili jsme na Malou scénu na Pranýř, kde začínal s moderováním i Eda Hrubeš. Tenkrát jsme nebojovali s obezitou a kupovali jsme si ve stánku za 50 haléřů chleba s hořčicí. Scházeli jsme se u Stalina a sledovali jsme ohňostroje a výstřely z děl pouze tam. Letenské sady nám tehdy poskytovaly v parku i koupání v bazénu, svezení na historickém kolotoči s flašinetem, kde se točili i naši rodiče. Rádi jsme navštěvovali s našimi prvními láskami kino Letná, Oko, Veletrhy a Ponrepo, ale v sobotu nebo v neděli jsme chodili na Chaplina a grotesky do Technického muzea za pouhou 1Kč. Byli jsme hrdými Sparťany a přelézali jsme prkenné ochozy u jejího starého stadionu. Nic se nám nestalo, i když několikrát nás pořadatelé pěkně proháněli. Dobrodružství jsme zažívali i při Prvomájových průvodech sháněním mávátek, procházkou Letenským tunelem a také při Vojenských přehlídkách na Letenské pláni.
„Ví to otec, ví to matka, kde je firma Brouk a Babka,“ zněl slogan, a my jsme na Letné do obchodního domu rádi chodili. Byl na Belcrediho třídě, dnes ulice Milady Horákové a kousek pod ním jsme chodívali na dobré dortíky do Erhartovy cukrárny, kde později pracovala i moje žena. Honosná budova Dopravního podniku pod kostelem sv. Antoníčka, se stala zase mým životním osudem.
S odstupem několika desítek let jsem se procházel po známé ulici Milady Horákové, tam kde dříve byla drogerie U Kotrby a na náměstí stál obrovský trh s ovocem a zeleninou. Jenom jsem zíral, jak se všechno s odstupem času změnilo. Po obchodním domě Brouk a Babka není ani stopa, zato jsou hned vedle sebe dvě drogerie. Zmizel i Konibar, kam jsme chodili nakupovat koňský točeňák a párky. Zmizel vyhlášený Mléčný bar, kde měli vynikající chlebíčky, a tak dobrý jahodový koktejl jste nedostali ani na Václaváku v Koruně.
Zmizel Plzeňský dvůr a vyhlášená restaurace U Sojků, kam zavítal i první kosmonaut Jurij Gagarin. Dnes je tady restaurace U slepé kočičky. Zmizelo i kino Ponrepo a těch změn je opravdu hodně. Po celé délce třídy je stále mnoho butiků, ale jsou většinou prázdné, bez kupujících. Lidé jsou jen v pizzeriích, v jídelně, v pekařství a v kavárnách.
Kouzlo tohoto místa se mi vztahuje k latinskému termínu génius loci, které tady bohužel zmizelo. Abych nebyl jen pesimistický, tak hrdě konstatuji, že rohová lékárna na Strossmayerově náměstí přežila a kousek nad ní, v takovém výklenku je masna a uzenářství. Tam bylo lidí mnoho a tak jsem si zakoupil výtečné špekáčky a uzená žebírka. Do současné reality mě uvedla cedulka na dveřích ve vedlejším vinném sklípku, kde se oznamuje u telefonního čísla! Zavolejte mi, přijdu hned, jsem ve „skladíku“…
