Článek
O Mnichovské dohodě panuje v našem národním vědomí spousta mýtů. Společně s vraždou sv. Václava, bitvou u Lipan, porážkou na Bílé hoře a opomenutím českých zájmů při vzniku Rakouska-Uherska patří do pantheonu našich nejslavnějších národních proher.
Symbol zrady
Cílem tohoto textu není hledání konečného řešení otázky, zda jsme se měli bránit, zda nás západní spojenci naivně předhodili Hitlerovi jako kus masa, či snad úvahy nad tím, zda to celé nebyl dokonale promyšlený ďábelský plán prezidenta Beneše, jak české země uchránit před válkou a ještě je na konci zařadit mezi vítěze.
Místo těchto úvah, o nichž již byly napsány tisíce textů, se pokusíme demaskovat pokrytectví mnoha našich spoluobčanů, kteří se rádi považují za vlastence. Jejich oblíbenou kratochvílí je odsuzování západních spojenců jakožto zrádců a glorifikace východního bratra, který by nám určitě pomohl (kdyby nebyl už dávno nacistickým spojencem).
Tento postoj sám o sobě pokrytecký není. Proč by taky byl. Každý má právo čerpat z historických materiálů dle své libovůle a vykládat si dějiny po svém. Pokrytectví se však v plné nahotě odhaluje, srovnáme-li si přístup těchto hurá vlastenců k ruské agresi na Ukrajině.
A docházíme k překvapivému závěru – zatímco když šlo o nás, měli prý západní spojenci povinnost nám pomoci. Pokud nepomohli, je to zrada. Ovšem jde-li o Ukrajinu, najednou zde povinnost pomáhat padá. Voláme po míru, neboť co je nám do jakési vzdálené země, o jejíž lidech nic nevíme. A chceme zachránit mír pro naši generaci. Duch Chamberlaina se vznáší nad náměstími a klávesnicemi počítačů.
Mnichovská dohoda vs. volání po míru na Ukrajině
Pojďme se podívat na některé podobnosti u situace Československa před Mnichovskou dohodou a Ukrajiny před ruskou invazí.
1. Na území menšího státu žije mnoho příslušníků většího státu
Máme tu dva sousedy. Jeden je velký a jeden (relativně) malý. Člověk by očekával, že snad ten malý by se mohl obávat toho velkého – ale chyba lávky! Velký soused se neustále třese strachy z toho, co mu ten malý vyvede. Ustavičně pláče a snaží se na mezinárodní úrovni dožadovat pomoci. A velké množství národních příslušníků toho většího státu žije na území toho malého.
2. Větší stát tvrdí, že na jeho státní příslušnících je pácháno násilí, ne-li genocida
Zlovolní příslušníci malého státu ubližují těm velkým, schválně na nich páchají genocidu, aby provokovali a ubližovali tomu silnému. Přece když jede v autobuse kulturista mající 120 kilo svalové hmoty s dítětem, a vedle něj sedí vetchý padesátikilový střízlík, je jasné, že střízlík začne dítěti ubližovat a kulturistovi nezbude nic jiného, než se rozplakat a volat ostatní osazenstvo autobusu na pomoc.
A tak Němci neustále plakali, že je Češi tyranizují a vraždí, Rusové na Ukrajině zas údajně trpěli genocidou ze strany Ukrajinců. Zatímco sudetští Němci se aktivně pouštěli do provokací a pokusili se rozpoutat puč, Rusové už v roce 2014 poslali tajemné zelené mužíčky, aby rozvraceli jednotlivé části Ukrajiny, ať už šlo o Krym či separatistické republiky Doněck a Luhaňsk.
A vše samozřejmě doprovázela masivní propaganda. Zatímco Němci každý incident, kde hrál roli jakýkoli Čech a libovolný Němec, zveličili do podoby krvežíznivého násilí na německém národu, Rusové šířili množství dezinformací, ať už zaměřených na samotný Majdan, či na genocidu ruskojazyčného obyvatelstva.
Dobrou ilustrací je např. mýtus o tzv. Aleji andělů, kterou ruská propaganda vydávala za pomník 149 ruským dětem úkladně zavražděných ukrajinskými fašisty. Ve skutečnosti tento pomník zřídila International Children Commission jako památku všem dětským obětem občanské války na Ukrajině, tedy jak ruským, tak ukrajinským. Většina z nich zemřela kvůli nášlapným minám, ne kvůli ukrajinské genocidě. Není důležité, jak to je, ale jak to podáme chcimírům, říká jedna ze zásad dobré propagandy.
Jako perličku můžeme zmínit, že od začátku ruské invaze na Ukrajinu v únoru 2022 do června 2023 bylo zabito přes 500 dětí, tedy násobně víc, než je pochovaných v Aleji andělů. Rusové však zabíjejí v rámci usilování o mír, že ano.
3. Větší stát musí jít na pomoc
Jakmile velký stát přesvědčí dostatek lidí na západě o tom, že on a jeho lidé jsou obětí, je potřeba začít podnikat kroky k obrannému útoku silnějšího na slabšího. Lidskoprávní zásady a pravidla etiky či křesťanské morálky velí pomáhat slabšímu. Problém nastane, když se silnějšímu podaří přesvědčit ostatní, že je ten slabší a chce pomoc.
4. Chceme mír
A pak tu máme ty, kteří jsou tím silnějším chudákem žádáni o pomoc - západní spojence, státy, kteří s tím nemají velice nic společného. Jejich jediný cíl je, že chtějí mír. Mír a možná ještě klid na práci. Tato situace jim vadí, otravuje je, že po nich pořád někdo něco chce. Narušuje jejich klid a pořádek a vrhá je do nutnosti rozhodnout se ze samých špatných možností. Ať uděláte cokoli, spoustě lidí ublížíte a spoustu lidí naštvete.
A velký stát se snaží spojence přesvědčit, že on chce mír, že když nebudou pomáhat slabému, bude mír. Snaží se zatajit jednoduchou pravdu – on sám je jediný, kdo může zařídit mír. Kdyby si Hitler řekl, že chce mír, přestane zbrojit, přestane sudetské Němce burcovat k provokacím, vypne Goebbelsovu propagandistickou mašinerii – a světe div se, nastane mír!
A to samé s druhou situací. V roce 2014 nikdo Rusy nenutil, aby zakládali na Krymu a Donbasu separatistické republiky, nikdo je nenutil posílat tam zelené mužíčky. Nikdo Rusy nenutil vyvíjet dále tlak na Ukrajinu a usilovat o zhroucení celého státu. Nikdo Putina nenutil psát svůj pseudohistorický pamflet, v němž predikoval, že bude potřeba Ukrajinu vymazat z mapy, jelikož její existenci neuznává.
5. My jsme v právu!
Jak nacistické Německo, tak dnešní Rusko se snaží o jednoduchou subverzi – vklínit lidem do hlav základní tezi, že to oni jednají po právu – že pouze reagují na dějinné události, jen se brání.
My jsme v právu!
My jsme v právu, křičí Maršál z Čapkovy Bílé nemoci, zatímco chystá útok na menšího a slabšího souseda. A to samé podsouvali Němci a Rusové západu. Jako by oni postupovali dle nějaké dějinné nevyhnutelnosti, čistí jako lilie, zatímco ti ostatní jim škodí. Když si usmyslíme, že někdo ubližuje našim dětem, máme právo zavraždit ho a s ním i jeho děti. My jsme v právu!
Kdo chce mír, musí se připravovat na válku
Chcimírské volání na náměstích a internetech ve skutečnosti nevolá po míru. Volá po podřízení se tomu silnému. Chcimír neříká, že chce mír. Chcimír chce podvolení. Porážku. Lepší je špatný mír než dobrá válka, říkají někteří. Když nebudeme podporovat Ukrajinu, možná nastane mír. Ale jaký to bude mír? Není člověk, není problém, říkal prý Stalin. Teď bychom mohli říct – není Ukrajina, není válka. Ale co dál?
Mnichovští chcimíři sice uchránili mír pro Československo, to se ale obratem rozpadlo a dostalo se do područí nacistického Německa jako Protektorát. To by asi chcimírům v případě Ukrajiny nevadilo. Co je nám do jakési vzdálené země, o jejichž obyvatelích nic nevíme.
Zastavila se však žravá tlama nacistova zničením Československa? Přinesla mírová dohoda mír? Poláci, Dánové, Belgičané, Francouzi, Britové a spousta dalších by asi úplně nesouhlasili.
Mír je válka
Každý správný chcimír, nechce-li být pokrytcem, by měl skoncovat s marnými pokusy o skloubení dvou vzájemně si odporujících poloh a být sám před sebou autentickým. Pokud chtějí chcimíři nadále volat po ukončení pomoci ruskou agresí postižené Ukrajině, pak by se měli postavit čelem i k vlastní historii a prohlásit: Mnichovská dohoda byla mírovým aktem, jehož cílem bylo dosažení míru.
Ano, bylo to hloupé a krátkozraké, ale to je dnešní volání po míru rovněž. Můžeme přetočit slavné Orwellovo heslo a hrdě pronést: mír je válka.
Mír je válka.
