Článek
Přiznám se, že jsem podobně jako celá lidí podvědomě (mylně) předpokládal, že jsem dost chytrý na to, abych se vyvaroval hloupých a potenciálně drahých chyb typu podepsání špatné smlouvy a zavázání se k nesmyslným finančních nárokům. Stačilo jen necelých dosavadních 25 let mého života a podobnou chybu jsem udělal. Paradoxně tam, kde bych se s ohledem na svoje dosavadní zkušenosti cítil nejjistěji – ve školství. Začnu však od začátku.
Jsem relativně čerstvý absolvent veřejné vysoké školy s bakalářským diplomem. Po řádném dostudování jsem stejně jako většina svých spolužáků pomýšlel nad výběrem školy pro navazující studium. Přiznám se, že jsem po letech strávených studiem ve svém skoro rodném městě (absolvoval jsem zde i střední školu) nechtěl pokračovat na svém tehdejším působišti, přestože to bylo možné. Zároveň pro mě z rodinných důvodů nebylo možné přestěhovat se dočasně za studiem do jiného města, tak jak je tomu běžné u řady studentů vysokých škol. S ohledem na potřebu získávání pracovních zkušeností, ale také financí, jsem se rozhodl vyzkoušet studium na soukromé vysoké škole v Praze. Obor mi vyhovoval, stejně jako možnost tzv. kombinovaného studia, a tedy výuky pouze v soboty. Během týdne jsem tak mohl mimo jiné získávat první relevantnější pracovní zkušenosti.
Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem o studiu na soukromé vysoké škole neměl pochybnosti. Jako člověk „odchovaný“ ve veřejném vysokém školství jsem si nemohl odpustit obavy o kvalitu vzdělání poskytovaného soukromým zařízením, stejně jako nepříjemný pocit, že chodím na „placenou školu.“
Nakonec se naštěstí ukázalo, že hodiny nějakou úroveň mají a škola snad není taková „dávačka.“ Zároveň jsem ale cítil, že mi chybí klasické denní studium na veřejné škole a s ním i jakýsi pocit „normálnosti,“ že studuji stejným způsobem jako lidé v mém věku. Navíc mi nastavený způsob „work-life balance“ příliš nevyhovoval. Rozhodl jsem se tak udělat krok, na který patrně většina studentů této instituce nepomýšlí (a podmínky studia jsou tímto směrem nastaveny, jak za chvíli nastíním). Tedy odejdu ze soukromé školy a vrátím se ke studiu na běžné veřejné škole). Podařilo se mi totiž vybrat si obor a školu, kde by pro mě mělo být možné dojíždět v rámci denního studia a která navíc umožňovala přijetí již od letního semestru. Na soukromé škole jsem tak strávil pouhé 3 měsíce.
Zároveň jsem v této době měl splatit druhou splátku za studium. Nyní se konečně dostávám ke svému selhání, které mě stálo 33 000 Kč. Tak nějak naivně jsem předpokládal, že když je poplatek za studium rozložený do dvou splátek a já ani nezačnu ve škole letní semestr, škola bude ochotná mi druhou splátku prominout buďto v celé výši, nebo alespoň částečně. Samozřejmě nebyla. Paní na studijním oddělení mi odcitovala smlouvu, kterou jsem podepsal. „Poplatek za studium je nutné zaplatit v celé výši bez ohledu na to, zda a z jakého důvodu je studium předčasně ukončeno.“ Tečka. Žádná výjimka.
Jsem blbec. Mělo mně to dojít. Smlouvu jsem zběžně přečetl, ale této pasáži jsem samozřejmě nevěnoval plnou pozornost. Podvědomě jsem asi předpokládal, že s institucí, jejímž cílem by mělo být především vzdělání, se dá individuálně domluvit. Teď už to vím. Nedá. Je jedno, jestli si beru půjčku na televizi u Home Creditu nebo chci studovat na univerzitě, pravidla jsou stejně neúprosná. První semestr na veřejné univerzitě, kam se nakonec nejen kvůli této zkušenosti velmi těším, tak strávím rovněž lopocením v práci, tak, abych byl schopný rodičům (protože jinak bych se snad opravdu musel obrátit na ten Home Credit) peníze co nejdřív vrátit.
Poučení – nebuďte jako já. Čtěte smlouvy a nespoléhejte se na velkorysost druhých, i když jde třeba o tak bohulibou instituci jako je univerzita.
