Článek
Včera, t.j. 21.08.2025, jsme si připomněli smutné, 57. výročí, vpádu vojsk Varšavské smlouvy do naší krásné země.
Večer, když bylo po všem, jsem seděla, smutná v pokoji a přemítala, jak jsem tento významný den prožila.
Odpoledne jsem jela k radnici v Liberci položit květinu na památku těch devíti lidí, které okupační vojska ten den a dny poté, v Liberci zavraždili a dalších cca 45 těžce zranili.
Pak jsem otevřela Facebook. Takový nálet placených ruských trollích farem už jsem dlouho nezažila. Relativizace události i následných dvaceti let okupace, házení odpovědnosti na Ukrajince, (přitom základně vzdělaný člověk ví, že sovětská armáda fungovala na internacionálním principu a divize byly záměrně složené z vojáků různých národností, aby nevznikala žádná národnostní pnutí…), rozdmýchávání další vlny nenávisti mezi námi, prostě zrůdnost v té nejhorší podobě. A skuteční uživatelé na tyto narativy hbitě naskakovali, včetně našich, doufám, že ne budoucích politiků, jako je pan Sterzik alias Vidlák, který vyloženě popíral počty mrtvých a zraněných.
________________
Tak si zopakujeme historická fakta:
Statistiky obětí (1968–1989)
A. Oběti během samotné invaze a bezprostředně po ní (1968)
Podle ÚSTR si invaze vojsk Varšavské smlouvy do konce roku 1968 vyžádala 137 mrtvých, asi 500 těžce a stovky lehce zraněných.
B. Oběti během následujících let (1969–1989)
Historik Prokop Tomek a Ivo Pejčoch evidovali v roce 2017 celkem 406 obětí, kteří zahynuli v souvislosti s okupací v letech 1968–1991.
K tomu byly později přidány další čtyři případy, takže dnes evidujeme 429 obětí spjatých s bezprostřední okupací a s pobytem sovětské armády.
________________
Tato čísla nejsou pouhá trivia. Jsou to tisíce osobních tragédií, rodin bez otců, matek, dětí, přátel. Říkat, že „to nebylo tak hrozné“ a adorovat komunistický režim s tím, jak jsme se měli dobře, znamená ignorovat stovky osudů a místa, kde cizí tanky pod rukama okupantů rozhodovaly o smrti našich lidí. Je to urážka památky těch, kdo padli – někdy doslova přejetí tankem, jindy zbytečné střety, nehody, násilí, vraždy dezertérů chycených při krádežích v domech, viz rodina z Břuchotína, kde v roce 1981 takový dezertér brutálně ubil kladivem matku a dvě malé děti. Drtivá většina těchto vražd nebyla nikdy potrestána.
Je potřeba takový komentář – coby veřejné osobě či „analytikovi“ – patřičně odsoudit. A pokud ho přijmeme, otevíráme Česku cestu k postupnému ztrácení vlastní historické identity. Slovensko i Maďarsko ukazují, jak rychle se může zakroutit mainstream dějin do klamné perspektivy.
