Článek
Po mnichovské dohodě v září 1938 ztratilo Československo rozsáhlé pohraniční oblasti. Stát přišel o důležitá opevnění, průmyslové podniky i dopravní spojení. Armáda, která se ještě během zářijové mobilizace připravovala na případnou obranu země, musela opustit velkou část svých původních pozic.
Politická situace se navíc zhoršovala. Slovensko získalo autonomii a vztahy mezi jednotlivými částmi republiky byly stále napjatější. Německé vedení mezitím připravovalo další kroky, které měly vést k úplnému zániku Československa.
14. března 1939 vyhlásil slovenský sněm samostatný slovenský stát. Prezident Emil Hácha se současně chystal na jednání do Berlína, kde měl čelit německému tlaku na převzetí českých zemí. Československá armáda byla v mimořádně složité situaci. Vojáci měli zbraně a výcvik, ale politické vedení se rozhodlo nevyvolávat rozsáhlý ozbrojený konflikt s Německem.
Velení proto vydávalo pokyny, které měly zabránit střetům. Většina vojenských útvarů tak při následném obsazování českých zemí do bojů nezasáhla. Na severovýchodní Moravě však události nabraly jiný směr.
Německé jednotky vstoupily do Místku ještě 14. března
Německá okupace českých zemí se obvykle spojuje s 15. březnem 1939. První jednotky však na některých místech překročily hranici už předchozího dne. Právě Ostravsko patřilo k oblastem, které se německé velení rozhodlo obsadit přednostně. Šlo o významný průmyslový region se strategickými závody a dopravními trasami. Německo současně sledovalo možnost dalších územních kroků Polska.
Večer 14. března dorazily německé vojenské kolony také do Místku. Obsadily některé důležité budovy a postupovaly městem. Na okraji Místku se nacházela bývalá textilní továrna podnikatele Czajánka. Její prostory byly v první polovině třicátých let upraveny pro potřeby československé armády.
Sídlil zde třetí prapor osmého pěšího pluku s čestným názvem Slezský. V kasárnách se nacházelo několik stovek mužů, z nichž významnou část tvořili nováčci nastoupivší na vojenskou službu teprve začátkem března. Měli tedy za sebou jen několik dní základní přípravy. Mnozí ještě nebyli dostatečně vycvičeni pro skutečný boj.
Obránci neměli téměř žádné těžké zbraně
Situace v kasárnách byla komplikovaná také nedostatkem výzbroje. Po mnichovské krizi a následných vojenských reorganizacích byla část těžších zbraní odvezena do jiných skladů. V objektu zůstaly především pušky a dva lehké kulomety.
Také množství munice bylo omezené. Posádka nebyla připravena na dlouhodobou obranu proti pravidelné armádě. Když se německé jednotky přiblížily ke kasárnám, vznikla u vstupu střelba. Přesná okolnost prvního výstřelu není ve všech historických líčeních shodná. Některé prameny uvádějí, že palbu zahájila německá strana, jiné popisují nejasný incident u strážného.
Jisté je, že následná přestřelka rychle přerostla v boj. Vojáci se přesunuli k oknům a dalším vhodným místům, odkud mohli bránit přístup k budově. Německé jednotky odpovídaly palbou a začaly proti kasárnám soustřeďovat další síly. Obrana dostala organizovanou podobu především díky kapitánu Karlu Pavlíkovi.
Kapitán Pavlík převzal vedení obrany
Karel Pavlík velel dvanácté kulometné rotě. Ve chvíli, kdy vypukl boj, začal rozdělovat úkoly jednotlivým vojákům a organizovat palbu. Podporoval ho také poručík Karel Martínek a další příslušníci posádky.
Obránci využívali okna a další části tovární budovy, které poskytovaly určitý kryt. Jejich situace však zůstávala velmi obtížná. Německé jednotky měly početní převahu a disponovaly podstatně silnější výzbrojí. Postupně začaly nasazovat také prostředky, proti nimž nebyly běžné pušky a lehké kulomety dostačující.
Přesto se českoslovenští vojáci nevzdali. Střelba pokračovala po desítky minut a německá strana musela počítat se skutečným odporem. Délka samotného boje se v historických pramenech mírně liší. Obvykle se uvádí přibližně půl hodiny až jedna hodina. V průběhu střetu začala obráncům docházet munice. Německé jednotky se současně připravovaly na další útok.
Rozkaz zastavit palbu přišel od nadřízeného velení
Boj skončil po vydání rozkazu k zastavení odporu. Pavlík a ostatní velitelé museli uposlechnout nadřízené. Posádka se následně vzdala a Němci kasárna obsadili. Podstatné je, že mezi československými obránci nebyly zaznamenány ztráty na životech. Někteří vojáci utrpěli zranění, ale střet nepřerostl v úplné zničení posádky.
Na německé straně došlo ke ztrátám, jejich přesný počet je však předmětem odlišných historických údajů. Některé prameny uvádějí několik mrtvých, jiné vyšší počty. Bez jednoznačně doložené bilance není vhodné některou z těchto hodnot vydávat za jistou. Po skončení boje nebyla celá posádka okamžitě potrestána způsobem, který by odpovídal rozsahu německých ztrát.
Německé velení potřebovalo zajistit pokračování okupace a nemuselo mít zájem vyvolávat další odpor rozsáhlými represivními opatřeními proti samotným vojákům. Část příslušníků posádky se později zapojila do protinacistického odboje. Právě to se stalo také Karlu Pavlíkovi.
Muž, který velel obraně, později pomáhal domácímu odboji
Po okupaci českých zemí a zániku československé armády se Pavlík zapojil do ilegální činnosti. Působil ve vojenské odbojové organizaci Obrana národa a spolupracoval také se sokolskou skupinou Říjen. Jeho kontakty a zkušenosti byly důležité pro budování sítě lidí, kteří se rozhodli pokračovat v odporu proti nacistickému režimu.
Pavlík se podílel rovněž na podpoře parašutistů a jejich spolupracovníků v době příprav operace Anthropoid, která vyvrcholila atentátem na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v květnu 1942. Právě napojení na odbojové prostředí se mu později stalo osudným.
Po zatčení byl vězněn nacistickými bezpečnostními složkami a nakonec se dostal do koncentračního tábora Mauthausen. Dne 26. ledna 1943 tam byl zavražděn. Člověk, který v březnu 1939 organizoval obranu místeckých kasáren, tak nepřežil druhou světovou válku. Jeho odpor proti okupaci přitom neskončil odevzdáním zbraní po přestřelce. Pokračoval v něm ještě několik let prostřednictvím ilegální činnosti.
Obrana kasáren se stala symbolem, ale také předmětem propagandy
Po druhé světové válce začalo být střetnutí v Místku připomínáno jako příklad vojenského odporu proti nacistické okupaci. V červenci 1946 navštívil místo také prezident Edvard Beneš, který tím ocenil historický význam obrany.
V dalších desetiletích se však způsob připomínání události měnil podle politických poměrů. V padesátých letech se příběh stal námětem divadelního i filmového zpracování. Vznikl například film Neporažení, který využíval motiv odmítnutí kapitulace.
Taková umělecká díla však nelze automaticky považovat za přesnou rekonstrukci skutečného boje. Některé postavy, dialogy a okolnosti byly upraveny pro potřeby dramatického příběhu a dobového politického výkladu. Historické knihy však ukazují mnohem složitější situaci, v níž vojáci neměli dostatek zbraní, nebyli připraveni na delší boj a čelili rozkazům vlastního velení. Přesto dokázali německé jednotky na určitou dobu zastavit.
Jedna hodina bojů získala místo v českých dějinách
Střetnutí u Czajánkových kasáren nemohlo změnit osud Československa. Německá armáda měla výraznou převahu a rozhodnutí o obsazení českých zemí už bylo na nejvyšší politické úrovni přijato. Význam události spočíval především v tom, že ukázala možnost ozbrojeného odporu v době, kdy většina československé armády dostala pokyn nezasahovat.
Obránci přitom neměli k dispozici mohutné pohraniční pevnosti ani těžké zbraně. Bojovali z budovy bývalé textilní továrny s omezeným množstvím střeliva. Jejich velitel Karel Pavlík pokračoval v protinacistickém odporu a nakonec za svou činnost zaplatil životem.
Kasárna dnes připomínají událost, která se odehrála ještě před oficiálním začátkem okupace českých zemí. Německé jednotky zde poprvé narazily na skutečnou organizovanou střelbu československých vojáků. Zatímco 15. březen 1939 je znám především fotografiemi německé armády vstupující do Prahy, méně se připomíná, že už předchozí večer se v Místku bojovalo.
zdroje:
