Článek
Přesně před 50 lety odstartoval z pražského letiště Ruzyně pravidelný let ČSA číslo 001 do Bratislavy. Na palubě Iljušinu Il 18 s registrací OK NAB bylo celkem 79 lidí. Do cíle zbývalo jen několik minut, když se běžný vnitrostátní let změnil v katastrofu, kterou viděli lidé přímo z břehů oblíbeného koupaliště Zlaté Piesky. Letadlo se krátce před přistáním dostalo do prudkého náklonu a v 9.37 narazilo do hladiny. Zahynulo 76 lidí, pouze tři přežili.
Osudový let začal v Praze jako každý jiný
Stroj odstartoval z Prahy v 8.52 a cesta měla trvat přibližně tři čtvrtě hodiny. Kapitánem byl zkušený pilot Svatoslav Rosa. Iljušin létal přibližně šestnáct let a samotný let až do přiblížení k Bratislavě neprovázela mimořádná situace, která by naznačovala blížící se katastrofu. Na palubě bylo 69 běžných cestujících, další zaměstnanci aerolinií, členové posádky a palubní průvodčí. Jeden z pracovníků ČSA cestoval jako letecký mechanik.
Rozhodující okamžiky začaly kolem 9.29, kdy posádka dostala povolení k přistání. Letoun se při přiblížení nacházel přibližně o 300 metrů výše, než se předpokládalo. Piloti proto začali výšku rychle ztrácet. Přiblížení už nebylo stabilní, stroj prudce klesal a jeho rychlost se výrazně měnila. Podle pozdější rekonstrukce dosahovalo klesání až 22 metrů za sekundu a během několika minut se postupně vytvořila situace, ve které každá další komplikace zmenšovala možnost bezpečně přistát.
Série chyb připravila posádku o poslední šanci
Při prudkém klesání posádka použila ke zpomalení také reverzní tah vnitřních motorů. Následovaly potíže s jedním z motorů a při manipulaci s pohonnými jednotkami došlo k další zásadní chybě. Místo správného zajištění problematického motoru byl vyřazen také další motor na pravé straně stroje. Problém, který by samotný Iljušin ještě nemusel poslat k zemi, se změnil v kritickou kombinaci nízké rychlosti, malé výšky a omezeného výkonu.
Posádka nakonec přistání přerušila a pokusila se o nový okruh. Takový postup je při nezdařeném přiblížení běžným bezpečnostním řešením. Tentokrát však přišel příliš pozdě. Letoun byl jen několik desítek metrů nad zemí. Ve výšce kolem 40 metrů následoval pokus znovu uvést jeden z vyřazených motorů do činnosti. Pohyb vrtule vytvořil další odpor, stroj se začal výrazně stáčet doprava a náklon už piloti nedokázali vyrovnat. Zaměstnanci letiště později vzpomínali na neobvykle pomalu letící Iljušin s vysunutým podvozkem, který jen několik okamžiků poté pokračoval směrem k jezeru.
Náraz přišel před očima lidí na koupališti
Na Zlatých Pieskách panovalo slunečné letní dopoledne. Lidé se koupali, odpočívali na břehu a jen málokdo mohl tušit, že nad nimi právě bojuje posádka dopravního letadla o poslední metry výšky. V 9.37 Iljušin narazil do vody v prudkém pravém náklonu. Náraz odtrhl části křídel a trup se rozlomil. Přední část se rychle potopila, zatímco část zadní zůstala určitou dobu nad hladinou. Záchrannou situaci komplikovala voda proudící do kabiny i unikající palivo. Na samotném koupališti ani mimo letadlo však nikdo další nezahynul.
K vraku okamžitě mířili zaměstnanci letiště, hasiči, zdravotníci, bezpečnostní složky, potápěči i lidé, kteří se právě nacházeli poblíž. Zachránit se podařilo čtyři živé osoby, jedna však následně zemřela v nemocnici. Konečný počet přeživších tak zůstal na pouhých třech. Všichni se nacházeli v zadní části letadla. Protože dveře byly pod vodou, záchranáři se k lidem uvnitř museli dostat přes otvor vytvořený v plášti stroje. Vyprošťování obětí a trosek pokračovalo další dny.
Mlčení režimu pomohlo vzniku konspirací
Vyšetřování nakonec neukázalo na jedinou závadu, která by sama o sobě letadlo odsoudila k pádu. Katastrofu vytvořil řetězec problémů, chybných rozhodnutí a nepříznivých okolností během posledních minut letu. Mezi podstatné momenty patřilo nestabilní přiblížení, prudké klesání, výrazná změna rychlosti, práce s reverzním tahem, nesprávná manipulace s motory a pokus znovu uvést jeden z nich do činnosti ve velmi malé výšce. Oficiální závěry proto pracovaly především se sérií pochybení posádky.
Veřejnost se však v tehdejším Československu k podrobným závěrům vyšetřování prakticky nedostala. Informací bylo málo a kolem nehody vznikal prostor pro dohady. Objevovaly se například verze o závažné poruše už po odletu z Prahy nebo tvrzení, že posádce z politických důvodů nebylo dovoleno přistát na jiném letišti. Pro tyto scénáře se ale v dostupných vyšetřovacích dokumentech nenašlo potvrzení. K šíření nejasností přispělo právě to, že komunistický režim závěry vyšetřování otevřeně nezveřejnil.
Pavol Hammel měl být mezi cestujícími
S tragédií je spojen také příběh slovenského zpěváka Pavola Hammela. Na let číslo 001 měl letenku, do osudného Iljušinu se ale nedostal. Odlet zaspal a právě tato náhoda mu zachránila život. Podobných příběhů lidí, kteří měli být na palubě a cesta se jim na poslední chvíli změnila, se v průběhu let objevilo více. Mezi přeživšími byl také Čech Jaromír Kratochvíl, který si později ponechal mince, jež měl během katastrofy u sebe, a nosil je jako osobní talisman.
Dlouhá léta navíc u jezera chybělo důstojné místo, které by oběti připomínalo. Památník vznikl až v roce 2014, více než 38 let po neštěstí. Tragédie přitom nezmizela ani z jezera samotného. Potápěči v roce 2020 našli na dně další části stroje, mezi nimi části křídla a klapek. V lednu 2022 vylovili další trosku policisté během výcviku a předali ji bratislavskému Muzeu dopravy. Padesát let od rána, kdy let ČSA 001 zmizel v hladině Zlatých Piesků, tak dodnes existují nejen vzpomínky pozůstalých a svědků, ale i skutečné části letadla, které připomínají 76 životů ztracených během několika posledních minut letu.
Zdroje:
