Článek
Zima na přelomu let 1928 a 1929 začala poměrně nenápadně. Prosinec nebyl z meteorologického hlediska ničím výjimečný a jeho průměrné teploty se pohybovaly kolem tehdejšího normálu. Lidé proto neměli důvod předpokládat, že během následujících týdnů přijde jedno z nejvýraznějších ochlazení v zaznamenané historii českých zemí.
Situace se začala měnit v lednu. Nad severovýchodní Evropou se vytvořily tlakové útvary, které ovlivnily proudění vzduchu nad celým kontinentem. Do střední Evropy začal proudit velmi studený vzduch z východu a severovýchodu. Současně se omezil přísun mírnějšího oceánského vzduchu od Atlantiku, který obvykle dokáže zimní mrazy ve střední Evropě zmírňovat.
Výsledkem bylo dlouhé období nízkých teplot. Mrazy neustupovaly ani během dne a postupně promrzala půda, vodní toky i stavební konstrukce. Velkým problémem se stal sníh, kterého v některých nížinných oblastech leželo několik desítek centimetrů. V horských polohách byla sněhová pokrývka ještě výraznější. Silnice a železniční tratě zůstávaly opakovaně zaváté.
11. února padl rekord, který platí dodnes
Nejextrémnější situace nastala v první polovině února. Desátého února dorazila do střední Evropy další vlna mimořádně chladného vzduchu. Následovalo vyjasnění a zeslábnutí větru, což za přítomnosti sněhové pokrývky umožnilo další výrazný pokles nočních teplot.
Ráno 11. února naměřil pozorovatel Jaroslav Maňák u Stecherova mlýna v Litvínovicích nedaleko Českých Budějovic mimořádnou hodnotu. Původně zapsal minus 41,2 stupně Celsia. Po pozdějším přezkoumání a kalibraci teploměru byla hodnota opravena na minus 42,2 stupně. Právě tato teplota je dodnes uznávaným absolutním minimem naměřeným na území dnešní České republiky.
Nešlo přitom o izolovanou mimořádnost jedné jihočeské obce. Teploty pod minus třicet stupňů byly tehdy zaznamenány na řadě dalších míst. Ve Valašském Meziříčí se teplota dostala přibližně ke čtyřiceti stupňům pod nulou. V Praze klesla v Klementinu v noci na 11. února na minus 27,1 stupně a ani během dne nevystoupila nad minus 17,7 stupně.
Mimořádné mrazy zasáhly také Slovensko. V některých lokalitách byly naměřeny hodnoty kolem minus čtyřiceti stupňů. Pro tehdejší obyvatele nešlo o rekordní čísla vhodná do statistik. Takové podmínky znamenaly přímé ohrožení zdraví, problémy s vytápěním a zásadní omezení běžného života.
Vlaky nabíraly zpoždění a kolejnice praskaly
Železnice patřila k nejdůležitějším dopravním prostředkům první republiky. Zajišťovala přepravu obyvatel, potravin, uhlí i průmyslového materiálu. Jakmile mrazy začaly narušovat její provoz, dopady pocítila celá země.
Parní lokomotivy měly problémy s vodou a mrazem, železniční výhybky zamrzaly a závěje uzavíraly jednotlivé úseky tratí. Zpoždění se postupně prodlužovala z desítek minut na celé hodiny. Na některých místech se doprava zastavila úplně. Dobové noviny přinášely zprávy o cestujících, kteří čekali na nádražích dlouho po plánovaném příjezdu vlaků.
Nebezpečné byly také změny vlastností kovových konstrukcí při extrémně nízkých teplotách. Dobový tisk zaznamenal případ rychlíku jedoucího z Brna směrem na Přerov, jehož čtyři zadní vozy vykolejily v úseku mezi Lulčí a Vyškovem. Příčinou byla prasklá kolejnice, jejíž poškození souviselo s mrazem.
Sněhové pluhy a pracovní čety se snažily udržovat důležité tratě průjezdné. Jenže vyčištěný úsek mohl během krátké doby znovu zapadnout. Další problémy způsobovala nemocnost železničního personálu, jehož zaměstnanci museli pracovat dlouhé hodiny v nebezpečných podmínkách.
Nedostatek uhlí ohrožoval celé domácnosti
Jedním z nejzávažnějších důsledků dopravního kolapsu byl nedostatek paliva. Domácnosti byly ve velké míře odkázané na kamna a lokální vytápění. Uhlí se do měst dopravovalo především po železnici, takže přerušení nákladní dopravy mohlo během několika dní způsobit vážné zásobovací problémy.
Přednost proto dostávaly vlaky převážející uhlí a další nezbytné suroviny. Některé osobní spoje byly omezeny nebo dočasně zrušeny, aby se uvolnila kapacita pro zásobování. Přesto byly zásoby v určitých oblastech nedostatečné a lidé se potýkali s obtížným vytápěním bytů, škol i veřejných budov.
Zamrzalo také vodovodní a plynové potrubí. Tam, kde voda přestala téct, museli obyvatelé hledat jiné zdroje. V některých jihočeských obcích se používaly pouliční studny, pokud zůstaly přístupné a voda se z nich dala čerpat. Problémy však mohly nastat i uvnitř domů, protože potrubí zamrzalo ve sklepích, ve zdech nebo v nedostatečně vytápěných místnostech.
Náročnější bylo také hašení požárů. V období intenzivního vytápění představovaly nebezpečí především přetěžované komíny, kamna a provizorní způsoby zahřívání místností. Hasičům práci komplikovaly zamrzlé vodovody, obtížně přístupné zdroje vody i sněhové závěje. Při teplotách hluboko pod bodem mrazu navíc voda používaná při zásahu rychle namrzala na okolních předmětech a vytvářela další nebezpečí. Pro obyvatele starších domů bylo zvlášť obtížné udržet dostatečné teplo ve všech místnostech. Ani pravidelné přikládání do kamen nemuselo stačit, zejména pokud docházelo uhlí nebo dřevo.
Dobový tisk zaznamenal také tragické případy lidí, kteří extrémní mrazy nepřežili. Jeden z nejotřesnějších se odehrál v obci Stropnice nedaleko Římova na Českobudějovicku. Místního obyvatele Tomáše Kubalu nalezli sousedé mrtvého u stolu. Podle tehdejšího novinového svědectví bylo jeho tělo natolik promrzlé, že jej nebylo možné od stolu odtrhnout. K úmrtí mělo dojít v době, kdy teploty na Českobudějovicku klesaly pod minus čtyřicet stupňů. Případ ukazuje, jak nebezpečné byly podmínky i pro lidi, kteří se nacházeli uvnitř budov.
Nebezpečí však nepředstavoval pouze samotný mráz. Lidé se snažili vytopit místnosti nejrůznějšími způsoby a někdy používali zařízení, která nebyla určená pro bezpečný provoz v uzavřených prostorech. Dne 14. února 1929 zemřel pětadvacetiletý kočí Josef Mende, který se pokoušel rozmrazit vodovod ve stáji pomocí kamen s rozžhaveným dřevěným uhlím. Při nedokonalém spalování se uvolňovaly jedovaté plyny a mladý muž ztratil vědomí. Když jej později nalezl jeho kolega, byl již mrtvý. Ve stáji zahynul také kůň.
Zavřené školy, omrzliny a každodenní boj s chladem
Mimořádná zima výrazně zasáhla také školství a běžný život ve městech. Docházku komplikovaly zaváté cesty, přerušené vlakové spoje a obtíže s vytápěním školních budov. Děti přicházející z okolních vesnic musely překonávat dlouhé úseky v teplotách, při nichž hrozily omrzliny i při poměrně krátkém pobytu venku. Omezení dopravy přitom nepostihovalo jen školáky, ale také zaměstnance továren, úřadů a obchodů, kteří se nemohli včas dostat do práce.
O závažnosti situace svědčí zprávy z pražských nemocnic. Dobový deník Národní politika informoval 6. února o pětadvaceti případech omrzlých uší ošetřených během jediného dne na klinice profesora Kreibicha. Omrzliny přitom mohly vzniknout během necelé čtvrthodiny pobytu venku. Problémy měli také zaměstnanci městské dopravy, kteří trávili dlouhé hodiny v nevytápěných nebo nedostatečně chráněných pracovních prostorech. Na konečných stanicích tramvají proto dostávali horký čaj a prostředky určené k ochraně pokožky před mrazem.
Zima připravila hospodáře o úrodu a zdecimovala zvěř
Následky mimořádných mrazů se neomezily pouze na zimní měsíce. Velké škody utrpělo zemědělství, ovocné sady i volně žijící živočichové. Dlouhodobě promrzlá půda a velmi nízké teploty poškodily především citlivější ovocné stromy. U některých druhů, včetně ořešáků, přesahoval podíl poškozených stromů padesát procent. Ztráty postihly také včelstva, která nedokázala extrémní podmínky přečkat.
Vážná situace nastala rovněž v rybnících. Silná vrstva ledu bránila běžné výměně plynů mezi vodou a ovzduším a v některých nádržích docházelo k hromadnému úhynu ryb. Na jihočeské Malši dosahovala tloušťka ledu až osmdesáti centimetrů. Výrazně trpěla také lesní a polní zvěř. Uhynulá zvířata a ptáky nacházeli lidé dokonce i v Praze.
Neobvyklé poměry panovaly také na evropských vodních tocích. Zamrzaly řeky, jejichž hladiny běžné zimní mrazy zpravidla nepokrývaly souvislou vrstvou ledu. V Praze zamrzla 12. února dokonce Čertovka, jejíž poměrně prudký proud obvykle vytváření souvislého ledu znesnadňuje. Zamrzání se nevyhnulo ani Dunaji a některým částem evropského mořského pobřeží.
Mrazy trvaly až do března a rekord zůstal nepřekonán
Přestože nejnižší teploty byly zaznamenány v první polovině února, zima se nevzdala ani v následujících týdnech. Právě délka nepřetržitého chladného období patří mezi hlavní důvody, proč zima 1928/1929 zaujímá v meteorologické historii mimořádné postavení. V lednu a únoru se teploty na mnoha místech jen výjimečně dostávaly nad bod mrazu. Půda byla dlouhodobě promrzlá, místy až do hloubky jednoho metru a ve městech s odklizenou sněhovou pokrývkou dokonce hlouběji.
Únor 1929 se stal nejchladnějším únorem dvacátého století v českých meteorologických záznamech. V pražském Klementinu dosáhla jeho průměrná teplota minus 10,9 stupně Celsia, což představovalo odchylku 11,4 stupně pod tehdejším dlouhodobým normálem. Tak výrazné ochlazení se již v následujících desetiletích ve stejné podobě neopakovalo.
Nejvýraznější připomínkou této zimy zůstává měření z 11. února 1929. Hodnota minus 42,2 stupně Celsia z Litvínovic u Českých Budějovic je i po téměř sto letech oficiálním českým teplotním minimem. Historické záznamy přitom naznačují, že na některých dalších místech mohlo být ještě chladněji, jejich měření však nebyla dostatečně průkazná pro oficiální uznání.
Pro obyvatele tehdejšího Československa ale nebyl největším problémem samotný rekord. Mnohem závažnější byly týdny, během nichž zamrzaly vodovody, přestávala fungovat doprava, docházelo palivo a lidé umírali na následky mrazů. Zima roku 1929 tak zůstala v kronikách nejen jako mimořádná meteorologická událost, ale také jako období, které tvrdě prověřilo každodenní život celé republiky.
