Článek
Na začátku dvacátého století patřila Plzeň k nejvýznamnějším průmyslovým městům Rakouska-Uherska. Místní strojírenské závody vyráběly široké spektrum zařízení, ale zvláštní význam měla zbrojní produkce. Po vypuknutí první světové války v roce 1914 význam plzeňského průmyslu ještě vzrostl. Armáda potřebovala děla, náboje, granáty a další vojenské vybavení ve stále větším množství.
Závody musely zvyšovat výrobní kapacity a pracovat pod tlakem armádních zakázek. Výroba často probíhala v dlouhých směnách a podmínky byly náročné. Do pracovního procesu se zapojovaly také ženy, které nahrazovaly muže odvedené na frontu.
Vojenská správa současně vyžadovala rychlejší produkci. Sklady se postupně plnily municí, kterou nebylo vždy možné dostatečně rychle odvážet. Tento problém se výrazně projevil právě v muničním areálu u Bolevce. Výrobní a skladovací prostory se nacházely v lesnaté oblasti severně od tehdejší Plzně. Měly být dostatečně vzdálené od husté městské zástavby, aby se případné nebezpečí omezilo. Ukázalo se však, že ani toto umístění nedokáže zabránit rozsáhlé katastrofě.
V továrně se hromadilo více munice, než bylo bezpečné
Během války se v boleveckém areálu skladovalo mimořádné množství výbušného materiálu. Zvyšující se výroba vytvářela tlak na využití všech dostupných prostor. Podle pozdějších historických zpracování překračovalo množství nahromaděné munice bezpečnostní limity. Vojenská správa požadovala pokračování produkce, ale současně nezajišťovala dostatečně rychlý odvoz hotových výrobků.
Pro zaměstnance to znamenalo práci v prostředí, kde případná nehoda mohla mít mimořádně závažné následky. Munice představovala nebezpečí nejen v okamžiku přímého výbuchu. Pokud došlo k požáru, hrozilo postupné zahřívání dalších skladovaných předmětů a následné řetězové exploze.
Právě takový vývoj nastal 25. května 1917. Přesné okolnosti vzniku prvotního výbuchu nebyly nikdy jednoznačně objasněny. Historické záznamy proto neumožňují spolehlivě označit jedinou osobu nebo konkrétní technickou závadu za přímou příčinu katastrofy. Jisté však je, že nadměrné nahromadění munice výrazně zvýšilo rozsah následného neštěstí.
První exploze zazněla ve 13.35
Páteční odpoledne 25. května začalo pro zaměstnance muničního areálu jako běžná pracovní směna. Ve 13.35 však došlo k prvnímu výbuchu. Exploze otřásla areálem a vyvolala požár, který se postupně šířil do dalších částí továrny.
Lidé v okolí slyšeli mohutnou ránu a brzy spatřili stoupající kouř. Zpočátku nebylo jasné, jak rozsáhlé neštěstí se odehrálo ani zda budou následovat další výbuchy. Situace se ovšem rychle zhoršovala.
V areálu se nacházely velké zásoby munice, které začaly postupně explodovat. Z jednotlivých ohnisek požáru tak vznikaly další výbuchy. Tím se znemožňovaly záchranné práce a výrazně rostlo nebezpečí pro každého, kdo se pokoušel přiblížit k zasaženým budovám. Zaměstnanci se snažili dostat do bezpečí, ale některé exploze zasáhly také únikové cesty. Problém spočíval i v tom, že lidé mimo samotné místo prvního výbuchu nemohli vědět, kde se nacházejí další nebezpečné sklady. Každý následující otřes mohl znamenat, že se požár rozšířil do dalšího prostoru.
Největší výbuch přišel až téměř po hodině a půl
Podle městské historické evidence nastala třetí a největší exploze ve 14.55. Od prvního výbuchu tedy uplynulo přibližně osmdesát minut. Během této doby se požár šířil areálem a další výbušniny představovaly stále větší nebezpečí.
Mohutná exploze vytvořila obrovský sloup kouře a plamenů, který bylo možné pozorovat z velké vzdálenosti. Výbuchy zasáhly rozsáhlé části muničního areálu. Poškozené budovy hořely a jejich trosky byly rozmetány do okolí. Pro obyvatele Plzně šlo o mimořádně děsivou událost. Mnozí měli v továrně příbuzné nebo známé a nevěděli, zda se nacházejí mezi přeživšími.
V době, kdy neexistovalo rychlé spojení s každým zaměstnancem a kdy byla vážně narušena evidence pracovníků, bylo získání spolehlivých informací velmi obtížné. Místní obyvatelé se proto pokoušeli zjistit osud svých blízkých prostřednictvím továren, nemocnic i dalších lidí, kteří se z místa neštěstí dostali.
Počet mrtvých se nepodařilo přesně zjistit
Bolevecká katastrofa si vyžádala mimořádně vysoký počet obětí. Podle městské encyklopedie zahynulo přibližně dvě stě lidí, zatímco jiné přehledy uvádějí až tři sta mrtvých.
Rozdíl v těchto údajích není možné jednoduše odstranit. Při požáru totiž shořely také písemné dokumenty, které by umožnily přesně rekonstruovat počet zaměstnanců a dalších osob přítomných v areálu. Někteří lidé mohli zahynout přímo při explozích, další v důsledku požáru nebo následných zranění.
Historici se proto při hodnocení katastrofy opírají o neúplné záznamy, dobové zprávy a pozdější svědectví. Vedle mrtvých byly evidovány také stovky raněných. Pro zdravotnická zařízení představovalo jejich ošetření velkou zátěž.
Katastrofa navíc zasáhla město, které už téměř tři roky žilo ve válečných podmínkách. Nemocnice měly zkušenosti s válečnými zraněními, ale náhlý příliv velkého množství těžce postižených civilních pracovníků představoval mimořádnou situaci. Zvlášť bolestivé bylo, že řada obětí patřila mezi lidi, kteří do továren nastoupili právě kvůli válečnému nedostatku pracovních sil.
Vyšetřování nedokázalo jednoznačně určit přímého viníka
Po katastrofě následovalo vyšetřování příčin. Bylo nutné zjistit, kde vznikl první výbuch, zda byly dodrženy bezpečnostní předpisy a proč se v areálu nacházelo tak velké množství munice. Ukázalo se však, že odpovědnost nelze zúžit pouze na samotný pracovní postup v jednom provozu.
Významnou roli sehrála válečná organizace výroby a tlak na co největší objem zbrojních dodávek. Armáda požadovala další munici, zatímco její skladování a přeprava nedokázaly držet krok s produkcí. Výsledkem bylo nahromadění nebezpečného materiálu v množství, které překračovalo bezpečnostní předpisy.
Vyšetřování nakonec nevedlo k jednoznačnému objasnění všech okolností. Část důkazů zanikla při samotné katastrofě a další možnost rekonstrukce komplikovalo prostředí válečné monarchie. Z pohledu postižených rodin to znamenalo další nejistotu. Lidé přišli o své blízké, ale nedostali jednoznačné vysvětlení, proč muselo k tak rozsáhlému neštěstí dojít.
Mohutný výbuch se spojoval také s Karlem Čapkem
S boleveckou katastrofou je spojen ještě jeden zajímavý historický detail. Karel Čapek tehdy pobýval v západočeské Chyši, kde pracoval jako vychovatel v aristokratické rodině. Podle pozdějších vzpomínek mohl z této oblasti pozorovat mohutný oblak kouře a plamenů, který po výbuchu vystoupal nad plzeňskou krajinu.
Právě tento obraz bývá spojován se vznikem jeho pozdějšího románu Krakatit. Kniha vyšla v roce 1924 a vypráví o objevu mimořádně účinné výbušniny, která se může stát nástrojem obrovského ničení. Není možné jednoznačně tvrdit, že by román vznikl výhradně na základě bolevecké katastrofy. Čapek se zabýval širšími otázkami odpovědnosti vědy, techniky a moderní společnosti.
Výbuch z roku 1917 však představoval skutečnou událost, která mu mohla poskytnout mimořádně silný obraz ničivé síly výbušnin. Spojení průmyslové tragédie a známého literárního díla dodává příběhu další rozměr.
Katastrofu dodnes připomíná zbytek původního areálu
Po skončení války se Plzeň postupně proměňovala a většina stop původního muničního provozu zmizela. Událost však zůstala významnou součástí místních dějin. Připomíná jednu z největších průmyslových katastrof, které se na území českých zemí odehrály během první světové války.
Podle městských historických záznamů přečkala výbuch také jedna z budov původního areálu, která kdysi sloužila jako kantýna zkušební střelnice. Právě podobné stavby připomínají, jak rozsáhlé bylo válečné průmyslové zázemí města.
Z dnešního pohledu je pozoruhodné, že přesný počet obětí neznáme ani po více než sto letech. Ačkoliv šlo o katastrofu, která zasáhla stovky rodin, část její historie zmizela společně se zničenými dokumenty. Příběh Bolevce ukazuje, jak nebezpečnou kombinaci představovaly velké zásoby výbušnin, válečný tlak na výrobu a nedostatečné bezpečnostní podmínky. Továrna měla poskytovat armádě munici pro pokračující válku. Během jediného odpoledne se však sama změnila v místo jedné z nejničivějších civilních tragédií tehdejší monarchie.
zdroje:
