Článek
Při rozdělování Hladné vznikly čtyři části: Hladná Albrechtická na levém břehu a Hladná Pašovická, Hostecká a Doubravská na břehu pravém. Každá měla své místo v plaveckém životě Vltavy. A přesto tvořily jeden celek, který se po generace označoval jménem, jež vlastně původně ani neexistovalo.
První zmínka o vsi pochází z roku 1461, kdy se uvádí jako Hlasná, tedy zvučná. Nebylo to náhodou. Hladná byla plaveckou vsí, kde na sebe plavci uměli pořádně halekat, a zvučnost byla součástí jejich práce i povahy. Až někdy na konci 18. století se jméno začalo měnit na Hladnou, pravděpodobně lidovým žertem, který se ujmul natolik, že se stal oficiálním názvem.
Život na levém břehu byl spojen s dřevem. Stálo zde vaziště pramenů a nad ním velký sklad dřeva z píseckých a neznašovských lesů. Ročně se odtud vypravovalo sedm až osm tisíc plnometrů dřeva, a v roce 1941, po rozsáhlých polomech, dokonce neuvěřitelných 31 000 m³. Na vorech z Hladné bývali nejčastěji plavci z rodiny Husů, kteří si po generace drželi pověst mimořádně zkušených Vltavanů. Vltava byla jejich domovem, prací i osudem.
Plavecká ves však nemohla existovat bez plavecké hospody. Ta stála na pravém břehu v Doubravské Hladné, nejvíce po proudu. Měla přezdívku „U študenta“ a jejím posledním šenkýřem byl František Růžička. U hospody se také převáželi koně šífařských kočí, protože potahová stezka vedoucí z Hladné až před Týn po pravém břehu se zde stáčela na opačnou stranu. Byl to živý uzel, kde se potkávali plavci, kočí, místní i pocestní.
Hladná má i svou kapitolu neuskutečněných plánů. Koncem první republiky se zde začal stavět most přes Vltavu. Na levém břehu vznikl základ pilíře, ale stavbu zastavila nacistická okupace. Po válce už práce nikdy nebyly obnoveny. Most zůstal jen v mapách a právě to se Němcům na konci války vymstilo, když podle map prchali k Američanům a na pravém břehu je čekalo jen prázdné řečiště.
Dnes je Hladná místem, kde se historie prolíná s krajinou. Zaniklé části obce připomínají jen staré příběhy, zbytky staveb a paměť lidí. Je to ves, která se kdysi rozléhala široko daleko, byla zvučná, živá a plná práce na řece. A přestože její podoba se změnila, její příběh zůstává pevně zakotvený v toku Vltavy.
Moc děkuji všem dárcům za finanční podporu, kterou mi poskytujete. Díky vám mohu dál nezávisle rozvíjet tento projekt a věnovat mu péči, kterou si zaslouží. Velmi si vážím toho, že se vám má práce líbí a že mne podporujete.
Jste milovníci Vltavy a širšího Povltaví, rádi poznáváte nová místa a zároveň oceníte tipy, kde se můžete dobře najíst, napít a ubytovat? Pokud ano, sledujte můj profil. Najdete na něm nejen tipy na výlety, ale i recenze z kaváren, restaurací, hotelů a penzionů. Chybět nebudou rozhovory s místními obyvateli a články o tom, jak se v Povltaví žilo, které svátky se slavily a co se vařilo. Všechny články najdete také na mém webu vltavina.cz.
Zdroj: Jan Čáka – Zmizelá Vltava, Albrechtice nad Vltavou
