Článek
Venku je sychravé počasí a vím, že se ve mně něco pohnulo. Nedokážu ale identifikovat, jestli je to pozitivní, nebo negativní. Je to takové… neurčité. Je to druh utrpení, který nejde popsat, jako kdyby se můj svět zastavil. Všechno stagnuje – mé myšlenky, pocity, život.
Říkám si a modlím se, aby buď padla ta první milosrdná kapka a ukončila mé trápení, nebo aby vysvitl paprsek slunce jako záchranný vor uprostřed oceánu ničeho. Vlastně ani nevím, co z toho by bylo lepší. Je mi to už jedno. Jen aby se něco stalo. Jeden impulz, jedna malá věc, cokoliv, co by mě přinutilo zase něco cítit. Prosím. Bože, prosím.
Chce se mi brečet, ale nejde to. Protože ani nevím, z čeho. Na hrudi cítím něco jako neviditelnou kazajku, která se každou další chvílí utahuje a brání mi plně se nadechnout. Tělo je těžké a nespolupracuje.
Tohle je definice pekla – být na místě, kde nechci být, ale přesto v něm dobrovolně setrvávám. Přitom by stačilo tak málo. Jen se natáhnout a otevřít okno. Zase cítit vzduch. Slyšet zpěv ptáků. Jen se zvednout a uvařit si horký čaj, cítit teplo ve studených dlaních, na rtech a pak i uvnitř sebe – teplo, které by rozvázalo tu neviditelnou kazajku.
Zní to tak jednoduše. Avšak v tuto chvíli je to ta nejtěžší věc, kterou mám udělat. Zdá se to až nemožné. Proč se mnou moje tělo nespolupracuje? Proč se nemohu pohnout?
Proč nikdo nevidí mou bolest a nevytrhne mě odsud? Proč mě nikdo nezachrání? Nikdo neslyší, nikdo nevidí, nikdo nepomůže. Pomoci si mohu jen já – alespoň udělat ten první krok a říct to. Potřebuji pomoc!
Nejde to. Co když to nepochopí a zraní mě to ještě víc, než jsem teď? Jak se odsud dostanu?
Tato myšlenka se mi točí v hlavě jako karusel. Za všechno mohu já. Kéž by to nezašlo tak daleko. Teď už s tím nic neudělám. A tak dál sedím u toho okna a pozoruji, jak ostatní žijí své životy a mají se lépe než já. Necítím už ani závist. Necítím nic.
Každý sedí před svým vlastním oknem.
