Článek
Vydal se sám do rozbouřeného moře a více než čtyři hodiny plaval směrem k pevnině, aby dokázal přivolat pomoc. Podle lékařů byl jeho výkon srovnatelný s uběhnutím dvou maratonů za sebou. Tělo malého hrdiny takovou zátěž pochopitelně poznamenalo. Po vyčerpávajícím boji s vlnami se nyní pohybuje o berlích a zotavuje se z následků extrémního vypětí. Austin Appelbee trávil páteční den na dovolené se svou rodinou. Společně s matkou Joanne, dvanáctiletým bratrem Beauem a osmiletou sestrou Grace vyrazili na vodu v oblasti Quindalup v Západní Austrálii.
Původně šlo o obyčejný výlet, který měl patřit k těm hezkým prázdninovým vzpomínkám. Sedli do kajaků a na paddleboardy a vydali se podél pobřeží. Jenže počasí se začalo rychle měnit. Vítr zesílil, vlny narůstaly a rodinu postupně začaly unášet dál od pevniny, než bylo bezpečné. To už všichni věděli, že je zle a snažili se dostat zpět ke břehu. To se jim ale nepovedlo. Austin se nejprve pokusil přivolat pomoc na nafukovacím kajaku. Brzy ale zjistil, že je to naprosto beznadějné, protože se jeho kajak postupně plní vodou. Nezbylo mu proto nic jiného než ho opustit. Sundal si záchrannou vestu, která mu při plavání spíš překážela, než pomáhala, a vydal se směrem k pevnině.
Za záchranu vlastní rodiny riskoval svůj život
V ledové vodě strávil téměř čtyři hodiny a vlastními silami uplaval přibližně čtyři kilometry. Když se mu nakonec podařilo dostat na břeh, okamžitě zalarmoval úřady a přivolal pomoc. „Snažil jsem se myslet na ty nejšťastnější věci, překonat to a zároveň nemyslet na špatné věci, které by mě rozptylovaly. Vlny byly obrovské a neměl jsem na sobě žádnou záchrannou vestu. Jen jsem si opakoval: ,Plav dál, plav dál.“ A pak jsem se konečně dostal na břeh, padl na zem a prostě jsem odpadl,“ prozradil krátce poté vyčerpaný chlapec, kterého zároveň tížil strach o svou rodinu.
Pak už jen v tichém šoku zamířil k nejbližšímu telefonu. Když se dovolal záchranářům, mluvil klidně, téměř věcně, jako by se snažil sám sebe udržet při smyslech. Řekl jim, že potřebuje pomoc ze vzduchu i z moře, a že chce, aby nasadili vrtulníky, letadla, lodě. A pak dodal to nejhorší, že mu vlny vzaly celou rodinu.
Teprve večer se pátracímu vrtulníku podařilo trojici pohřešovaných lidí najít. Matka i obě děti měli na sobě záchranné vesty a drželi se paddleboardu, který se pro ně stal jedinou oporou uprostřed otevřeného moře. Ve vodě strávili osm až deset hodin, během nichž bojovali s chladem, únavou i nejistotou, zda je někdo vůbec objeví. V době, kdy je záchranáři lokalizovali, se nacházeli zhruba čtrnáct kilometrů od pobřeží.
Poslat syna do vln bere jako nejhorší rozhodnutí
Joanne později přiznala, že v té chvíli nedokázala opustit své tři děti. Poslat nejstaršího syna pro pomoc pro ni bylo jedno z nejtěžších rozhodnutí, jaké kdy musela udělat. I když si tehdy říkala, že se Austin na břeh dostane, snažila se před dětmi zachovat klid. Zpívala jim, vyprávěla drobné vtipy a dělala všechno pro to, aby v nich udržela alespoň kousek naděje. S přicházejícím soumrakem ji ale začaly přepadat pochybnosti. Chlad sílil, všichni tři se třásli zimou a malý Beau postupně ztrácel cit v nohou. Pak přišla velká vlna, která děti na okamžik odnesla pryč. Krátce nato však dorazila pomoc.
Když se Joanne se svými dětmi po náročné cestě konečně dostala do cíle, bylo na nich vidět, čím vším si prošli. Beau i Grace měli oteklé nohy, puchýře, modřiny i vyrážky. Austin se navíc neobešel bez berlí. Lékaři potvrdili, že jeho tělo podalo mimořádný fyzický výkon. Přesto pro matku bylo důležité jediné.
Všechny tři děti to zvládly. A to pro ni znamenalo víc než cokoliv jiného. Sama později přiznala, že právě to bylo v těch chvílích to nejpodstatnější. Obdiv k Austinově odvaze vyjádřil i premiér australského státu Roger Cook. Podle něj jeho statečnost výrazně přesahovala jeho věk. Vyzdvihl jeho houževnatost, odhodlání i schopnost čelit skutečnému nebezpečí bez vzdávání se. Označil ho za příklad výjimečné odvahy a dodal, že na něj mohou být právem hrdí nejen rodiče, ale i celá země.
Zdroje:
