Článek
Manžel zemřel nečekaně. Bylo mu padesát devět let a mně o šest méně. Jedno ráno odešel do práce a už se nevrátil. Infarkt. Všechno se během pár hodin rozpadlo jako domeček z karet. Nejen můj svět, ale i jistota, že na stáří budeme dva. První rok jsem fungovala jako stroj. Vyřizovala jsem papíry, chodila do práce, snažila se tvářit silně. Lidé kolem mě říkali, že čas všechno zahojí. Jenže čas spíš otupí hrany. Bolest zůstává někde uvnitř, jen už tolik nepálí.
Po jeho smrti jsem měla nárok na vdovský důchod jen omezenou dobu. Tehdy mi bylo řečeno, že po roce nárok zaniká, pokud nesplňuji další podmínky. Všechno jsem brala tak, že si musím poradit sama. Nikdy jsem nebyla typ člověka, který by si chodil stěžovat na úřady. Řekla jsem si, že stát má svá pravidla a já se s nimi musím smířit. Pracovala jsem dál, i když to bylo těžké. Najednou jsem táhla domácnost sama. Energie, nájem, jídlo, opravy. Každá koruna měla své místo.
Když mi přišel dopis
Letos na jaře mi přišel dopis z České správy sociálního zabezpečení. Seděla jsem u kuchyňského stolu a otvírala obálku s obvyklým pocitem obav. Člověk nikdy neví, jestli mu něco neberou nebo nepřepočítávají. Dočetla jsem se, že mi byl znovu přiznán vdovský důchod, protože jsem dosáhla věku, kdy na něj mám opět nárok. Najednou se po dvanácti letech otevřela kapitola, kterou jsem považovala za dávno uzavřenou. Bylo to zvláštní. Jako by se minulost vrátila v podobě úředního razítka.
Čekala jsem, že pocítím úlevu. Že si řeknu, konečně nějaká pomoc. Jenže místo radosti přišla vlna vzpomínek. Uvědomila jsem si, že ten důchod není dar. Je to připomínka toho, že můj muž tu už není. První výplata přišla v létě. Nebyla vysoká, ale pomohla. Zaplatila jsem z ní roční vyúčtování za plyn. Konečně jsem nemusela sahat do rezerv, které si šetřím na horší časy. Říkala jsem si, že aspoň něco se v životě otočilo k lepšímu.
Šedesát dva korun navíc
A pak přišlo oznámení o valorizaci. V televizi mluvili o zvyšování důchodů, o tom, jak se lidem uleví. Otevřela jsem další obálku a hledala částku, o kterou se mi důchod zvýšil. Šedesát dva korun. Chvíli jsem měla pocit, že jsem se spletla. Četla jsem řádek znovu a znovu. Šedesát dva korun měsíčně. To je jedna návštěva lékárny. To je půlka oběda v jídelně. To je dnes skoro nic.
Nejde jen o těch šedesát dva korun. Jde o pocit. O to, že se o nás mluví jako o generaci, která si zaslouží důstojné stáří. A pak přijde papír, který vám oznámí, že vaše důstojnost má hodnotu několika drobných mincí. Vím, že nejsem sama. Když se bavím s kamarádkami z našeho domu, mají podobné zkušenosti. Všechny ale spojuje stejný pocit rozčarování. Životní náklady rostou mnohem rychleji než naše příjmy.
Každodenní počítání
Každý měsíc si sedám s blokem a tužkou a počítám. Nájem, energie, léky, potraviny. Snažím se najít prostor, kde bych mohla ušetřit. Přestala jsem jezdit na návštěvy vlakem tak často jako dřív. Vnukům místo dražších dárků peču cukroví a pletu šály. Nechci si stěžovat. Mám střechu nad hlavou a nejsem sama úplně. Jenže mě mrzí, že po letech práce a po ztrátě partnera je pomoc tak symbolická.
Ten vdovský důchod pro mě není jen finanční položka. Je to připomínka společného života. Když mi přijde na účet, vždy si vzpomenu na manžela. Na to, jak plánoval, že budeme cestovat a užívat si klidnější roky. Místo toho sedím u stolu a přemýšlím, jestli si mohu dovolit nové boty, protože ty staré už promokají. Šedesát dva korun navíc mi v tomhle rozhodování nepomůže. Ale možná mi připomíná, že bych měla mluvit nahlas o tom, jak se skutečně žije ženám, které zůstaly samy.
Nejde jen o mě
Nepíšu to proto, abych si stěžovala. Píšu to, protože chci, aby bylo slyšet i obyčejné příběhy. Nejsme jen čísla v tabulkách. Jsme ženy, které pracovaly, vychovaly děti a přišly o své muže. Dvanáct let jsem se snažila být silná. Naučila jsem se zvládat věci sama. Jen někdy, když otevřu další úřední dopis, si připadám malá a bezmocná.
A tehdy si říkám, že by si každá z nás zasloužila víc než šedesát dva korun navíc. Možná je to jen malá částka v rozpočtu státu. Pro mě je to ale symbol toho, jak málo stačí, aby člověk pocítil, že na něj někdo myslí. A zároveň jak málo stačí k tomu, aby si uvědomil, že na něj vlastně moc nemyslí nikdo.
Zdroje: Autorský text
