Článek
Když šel můj syn poprvé do školky, připadala jsem si skoro slavnostně. Malý batůžek, přezůvky, nové tričko. Říkala jsem si, že to bude začátek nové etapy. On mezi dětmi, já zase trochu víc sama sebou. První dny ale nevypadaly tak, jak jsem si představovala. Jakmile přišlo loučení, syn se mě chytil kolem krku a začal plakat. Takový ten zoufalý pláč, který nejde přeslechnout. Paní učitelka ho vždycky jemně vzala za ruku a říkala, že to přejde. Že je to běžné. Jenže ono to nepřecházelo.
Každé ráno stejný scénář
Po týdnu už jsem do školky chodila s knedlíkem v krku. Přezout, sundat bundu, dát pusu a rychle pryč. Čím déle jsem zůstávala, tím víc plakal. A tak jsem si říkala, že nejlepší bude odejít hned. Jenže ten jeho pohled jsem si nesla s sebou celé dopoledne. Seděla jsem v kanceláři, otevřený počítač před sebou, ale v hlavě pořád dokola jedno ráno. Malá ruka, která mě nechce pustit. Kolegyně mě uklidňovaly. Všechny to prý zažily. Děti si zvyknou. Jenže já měla pořád pocit, že je v tom něco víc.
Jednoho dne jsem přišla o něco dřív, než jsem musela. Děti si hrály na koberci, někdo stavěl kostky, jiný kreslil. Syn seděl trochu stranou. Neplakal. Jen se díval. Když mě uviděl ve dveřích, rozběhl se ke mně a objal mě tak pevně, až mě to zaskočilo. A najednou mi to došlo. Ten pláč ráno možná nebyl jen o tom, že se mu nechce do školky. Možná měl strach, že tam zůstane sám.
Nebyl zvyklý být bez nás
Doma byl vždycky hodně mezi lidmi. Já pracuju zčásti z domu, manžel má směny, často jsme se střídali. Syn byl skoro pořád s někým blízkým. Ve školce byl najednou jeden z dvaceti. Paní učitelky byly milé, děti taky, ale přesto to bylo jiné. Velký hluk, spousta nových pravidel, cizí prostředí. Pro nás dospělé běžná věc, pro malé dítě obrovská změna. Najednou mi došlo, že jsem od něj vlastně čekala hrozně moc.
Další ráno jsem to zkusila jinak. Přišla jsem dřív, posadila se s ním na koberec a chvíli jsme si hráli. Ne pět minut ve stresu, ale opravdu chvíli. Postavili jsme věž z kostek. On mi ukázal autíčko, které má rád. Paní učitelka si k nám přisedla a povídala si s ním. Když jsem pak řekla, že půjdu do práce, zase se mu leskly oči. Ale už mě nedržel tak zoufale. Jen se přitulil.
Slzy nezmizely hned
Pořád někdy plakal. Ale už to nebylo takové to beznadějné volání. Spíš krátký smutek. Paní učitelka mi jednou řekla, že jakmile zavřu dveře, většinou se uklidní během pár minut. Prý si pak jde hrát s ostatními. Ta věta mě uklidnila víc, než bych čekala. Najednou jsem pochopila, že jeho pláč není výčitka. Je to jen způsob, jak říct, že mu na mně záleží.
Dřív jsem odcházela s pocitem selhání. Jako bych něco dělala špatně. Jako bych měla dítě, které se neumí přizpůsobit. Dnes už to tak nevnímám. Je to malý člověk, který se učí zvládat svět. A ten svět je někdy hlasitý, rychlý a trochu děsivý. Když ráno pláče, neznamená to, že je něco špatně. Znamená to jen, že potřebuje trochu víc času.
Někdy stačí malá změna
Dnes už rána vypadají jinak. Pořád mu dám pusu, pořád odejdu do práce. Jen už nikam neutíkám. Chvíli tam s ním jsem. Sednu si na koberec, poslechnu si, co chce ukázat. A pak odejdu. Možná by si časem zvykl i bez toho. Děti jsou přece přizpůsobivé. Ale já mám pocit, že takhle je to pro nás oba o něco snazší. A někdy, když odcházím, už ani nepláče. Jen zamává.
Zdroj: Lucie M., Brno
