Článek
Když se řeklo Mata Hari, lidé si ještě dlouho poté vybavovali tvář ženy, která uměla vstoupit do místnosti tak, že se v ní změnilo napětí. Nebyla to jen kráska z plakátů, ale bytost, která si postavila vlastní mýtus a rozhodla se v něm žít. Vysoká, výrazná, s tělem, které umělo mluvit beze slov, dokázala v první polovině dvacátého století okouzlit publikum i mocné muže. Její jméno se začalo spojovat s představou nebezpečné špionky, i když to, co skutečně dělala, zůstalo nejasné.
Za tímto jménem se skrývala Margaretha Geertruida Zelleová, dcera úspěšného kloboučníka z holandského Leeuwardenu. Na začátku jejího života nestál skandál, ale poměrně běžný sen o slušné budoucnosti. Vystudovala učitelský institut v Leidenu a provdala se za důstojníka nizozemské koloniální armády Rudolpha MacLeoda. Na první pohled vypadalo všechno správně. Cestovali, žili v Nizozemsku a později v Indii a na Jávě, měli syna a dceru. Jenže za fasádou rodinného štěstí sílilo napětí. Manžel žárlil, jejich spory narůstaly a tragická smrt syna definitivně zlomila křehkou rovnováhu. Po návratu do vlasti se rozešli, dceru si odvedl on a Margaretha se ocitla sama, bez zázemí a bez peněz.
Opustila jistotu rodné země
Tehdy se rozhodla udělat něco, co by mnoho žen té doby nikdy nenapadlo. Opustila jistotu rodné země a zamířila do Paříže, města, kde se člověk mohl ztratit i znovu narodit. Tam začala znovu skládat svou identitu, tentokrát podle vlastních pravidel. Začala vyprávět, že pochází z Jávy, že od dětství tančila a že exotika je její přirozené prostředí. Nebyla to pravda, ale hlad po orientu byl obrovský a publikum chtělo věřit. Přijala nové jméno Mata Hari a s ním i novou roli.
Na pódiích evropských salonů z ní postupně vyrostla hvězda. Přicházela na scénu zahalená v závojích, které pomalu mizely, zatímco se její tělo pohybovalo v rytmu, který se v Evropě zdál cizí a lákavý. Tančila v podstatě nahá, ale nebylo to jen o nahotě. Byla v tom kontrola nad tím, jak se na ni dívají ostatní, a schopnost využít tu pozornost ve svůj prospěch. Muži v uniformách, politici, úředníci i ti, kteří se považovali za vlivné, se střídali v její blízkosti. Často se říkalo, že měla slabost pro muže v uniformě. Možná to ale bylo i tak, že uniformy měly slabost pro ni.
Obrazová podoba Mata Hari v Bankoku.
Začali v ní vidět agentku
Tím, co ji vyneslo nahoru, se na konci stalo jedním z důvodů jejího pádu. V období první světové války se svět kolem ní změnil. Atmosféra zhoustla, podezření viselo ve vzduchu a informacím se připisovala váha, jakou dřív mívaly jen zbraně. Mata Hari se ocitla blízko vojenským kruhům na obou stranách fronty. Objevily se nabídky na spolupráci. Některé zdroje tvrdily, že přijala úkol pro německou zpravodajskou službu, absolvovala výcvik a získala označení H–21. Jiné zase uváděly, že na to nikdy nepřistoupila. Později přijala nabídku od Francouzů, tentokrát s příslibem slušné finanční odměny.
Její údajná špionážní kariéra ale nepůsobila jako příběh mistra intrik. Spíš jako chaotické bloudění člověka, který se snaží využít svých kontaktů, ale nerozumí tomu, jak skutečný svět tajných služeb funguje. Nedokázala prý předat nic zásadního a zpravodajci jí nevěřili. Začali v ní vidět možnou dvojitou agentku. V době, kdy válka pohlcovala čím dál více životů a společnost hledala viníky i symboly, stačilo málo, aby se ocitla v jejich hledáčku.
Strávila několik měsíců ve vězení
K rozhodujícímu zvratu došlo v roce 1917, kdy francouzská tajná služba zachytila zprávu mezi Berlínem a německým velvyslanectvím v Madridu. Mluvilo se v ní o odměně pro agenta H–21. Stejné označení, které se spojovalo s ní. Když pak u ní našli šek z Madridu, byla cesta k obvinění krátká. Přiznala, že peníze dostala, ale trvala na tom, že nešlo o zaplacení za špionáž. Přesto se tlak doby ukázal silnější než důkazy.
Vojenský tribunál v Paříži rozhodl o trestu smrti. V prostředí zničeném válkou a strachem se snadno hledal někdo, na koho bylo možné naložit tíhu zrady. Rozsudek padl v létě 1917. Ona ho přijala navenek klidně, jako by chápala, že okamžik, kdy si začala vymýšlet vlastní legendu, ji jednoho dne mohl dovést až sem. Bývalá hvězda evropských salonů pak strávila několik měsíců ve vězení, v prostoru, kde už jí nepomohla krása, tanec ani dávné příběhy.
Socha ilustrující Mata Hari.
Na rozloučenou napsala tři dopisy
Zprávu o termínu popravy se v té době dozvídali odsouzení jen krátce před jejím provedením. I u ní to bylo stejné. Brzy ráno patnáctého října 1917 dostala poslední informaci, poslední možnost napsat pár řádků na rozloučenou. Jeden dopis adresovala dceři, další muži, který v jejím životě zanechal stopu, a třetí člověku, jehož totožnost zůstala nejasná. Potom ji odvedli k popravčí četě ve Vincenneském lesíku u Paříže.
Podle jednoho ze svědků působila i v této chvíli vyrovnaně. Šla k vojákům bez teatrálnosti, bez hysterických gest, bez snahy prosit. Odmítla, aby jí zakryli oči. Existovaly příběhy, které tvrdily, že v tom posledním okamžiku zůstala věrná své roli. Mluvilo se o slovech, že smrt je jen součást života, o pohledu, který se nebál dívat přímo před sebe, dokonce o tom, že poodhrnula kabát a ještě jednou ukázala své tělo. Jiné vyprávění zase zmiňovalo tichý polibek poslaný vzduchem k mužům se zbraněmi a poděkování, které znělo skoro nepatřičně. Není jisté, co přesně řekla. Jisté ale je, že poslední dějství jejího života se rychle uzavřelo.
Tělo skončilo jako studijní materiál
Z dvanácti výstřelů, které zazněly, ji zasáhlo jen několik. Jen jedna rána byla smrtelná. Tím však příběh neskončil. Další desetiletí přinášela snahu vrátit se k jejímu případu a podívat se na něj jinak. Objevili se lidé, kteří tvrdili, že se stala spíš obětí potřeby exemplárního trestu než nebezpečnou zrádkyní. Zaznívala slova o propagandě, o potřebě ukázat veřejnosti důkaz, že se vlast dokáže bránit, i když skutečná míra její viny nebyla jasná.
Ani po smrti u ní neskončily podivné zvraty. Její tělo skončilo jako studijní materiál pro medicínu, hlava se ocitla v anatomickém muzeu. Tam zůstala dlouhá léta, než beze stopy zmizela. Jako by i po smrti zůstala obestřena stejným tajemstvím, jaké doprovázelo její život. Někdo ji možná odnesl z fascinace, možná z obdivu, možná jen proto, že i po letech přitahovala představu, že se dotýká něčeho, co bylo jednou slavné a nebezpečné.
Když se dnes člověk dívá na příběh Maty Hari, těžko se ubrání otázce, kde přesně končila ona skutečná žena a kde začínal mýtus, který si kolem sebe sama vytvořila. Někde mezi učitelkou, opuštěnou manželkou, tanečnicí, milenkou mocných a obviněnou špionkou stála reálná Margaretha, která se snažila přežít v době, která ženám podobný typ svobody nemilosrdně vracela i s úroky. Její život připomínal varování, že když člověk příliš dlouho žije ve vlastní legendě, může se stát, že ve chvíli, kdy se svět rozhodne tu legendu zneužít, nebude mít už možnost ji opravit.
Zdroje:
