Článek
Příběhy zločinů, které přežijí desetiletí, mají obvykle jednu společnou věc. Není na nich děsivý jen samotný čin, ale i to, jak obyčejně na začátku všechno vypadalo. Přesně tak působí i případ Winnie Ruth Judd. Narodila se v roce 1905 v Darlingtonu ve státě Indiana jako Winnie Ruth McKinnell. Ve svých devatenácti letech se provdala za doktora Willama C. Judda, který byl o dvaadvacet let starší. Jejich manželství provázelo časté stěhování za prací, až se na čas usadili v Los Angeles. Ani tam ale jejich život nezůstal klidný. Winnie byla diagnostikována tuberkulóza, a právě kvůli zdravotnímu stavu se manželé znovu přesunuli, tentokrát do Phoenixu, kde měl sušší vzduch prospět jejímu zdraví. Na první pohled jde o detail, ve skutečnosti ale právě tato změna prostředí předznamenala vše, co následovalo.
Ve Phoenixu si našla práci sekretářky na klinice Grunow a tam se seznámila s rentgenovou techničkou Agnes Anne LeRoi i její spolubydlící Hedvig „Sammy“ Samuelson. Z těchto kontaktů vzniklo přátelství, které se zpočátku mohlo jevit docela běžně. Společné večery, karty, společenský život a okruh známých, mezi nimiž nechyběli ani místní obchodníci. Právě v této společnosti poznala také „Šťastného Jacka“ Hallorana, označovaného jako místní dřevařský magnát. Důležité je, že v té době byli oba stále v manželstvích. Už tady je patrné, že vztahy mezi všemi zúčastněnými nebyly úplně jednoduché. A právě podobně spletité osobní vazby bývají u starých kriminálních případů jedním z momentů, které veřejnost přitahují nejvíc. Nikdy totiž nejde jen o samotný čin, ale i o to, jaké napětí mu předcházelo.
Winnie se později od svých známých odstěhovala do vlastního bytu o několik bloků dál, kontakt mezi nimi ale pokračoval. To je důležité, protože tragédie nepřišla po úplném odcizení, ale ve chvíli, kdy vztahy stále fungovaly, i když pod povrchem nejspíš sílilo napětí. Osudný večer nastal v pátek 16. října 1931, kdy přišla za kamarádkami na večeři a několik skleniček. Následovala hádka. O jejím přesném důvodu se podle dostupných informací dodnes neví jistě. Jako možná příčina se uvádí Jack Halloran, o kterého měly všechny tři ženy zájem, případně také peníze. Právě tato nejasnost případ ještě víc zahalila do zvláštního napětí. Lidé totiž u podobných příběhů vždy hledají jasný motiv, jenže realita někdy nabízí jen rozpory, domněnky a prázdná místa, která už nelze spolehlivě doplnit.
Během konfliktu byla vytažena zbraň. Winnie utrpěla střelné zranění na levé ruce, zatímco Agnes a Hedvig byly smrtelně postřeleny. V době vraždy bylo Winnie 26 let, Agnes 32 let a Hedvig 24 let. Tady celý případ přechází z tragédie do hrůzy, která šokovala veřejnost. Tělo Agnes se vešlo do velkého kufru, ale tělo Hedvig bylo podle dobových popisů příliš těžké, takže se do zavazadla nevešlo celé. Winnie ho proto rozřezala a uložila do několika kufrů, které překryla kusy oblečení. Už samotná představa této části případu působí i dnes téměř nepřijatelně. A možná právě proto se tento zločin tak hluboce zapsal do paměti veřejnosti. Nešlo jen o vraždu, ale o čin, který překročil hranici toho, co jsou lidé schopni psychicky zpracovat bez silné reakce.
Následovalo něco, co celý případ proměnilo v téměř neuvěřitelný kriminalistický obraz. Winnie naložila kufry plné těl a nastoupila do vlaku směřujícího do Los Angeles. Jenže během cesty začala zavazadla prosakovat a šířil se z nich silný zápach. Policie na ni proto čekala už na nádraží v Los Angeles a vyzvala ji, aby kufry otevřela. Winnie ale tvrdila, že klíče má její manžel, a z místa utekla. Kufry pak policisté otevřeli násilím a uviděli hrůzný nález. Právě tento moment se stal jednou z nejsilnějších scén celého případu. Veřejnost si zločin často spojuje právě s obrazem kufrů, které měly ukrýt něco, co utajit nešlo. V tom je i zvláštní symbolika celého příběhu. Některé činy nelze schovat, i když se o to pachatel snaží sebevíc.
Dobové informace dále uvádějí, že za tento čin byla Winnie nejprve odsouzena k trestu smrti, nakonec však dožila na svobodě. Už samotný tento obrat zní téměř nepochopitelně a je jedním z důvodů, proč případ vyvolával a dodnes vyvolává tolik emocí. Veřejnost obvykle očekává jasný a definitivní konec, zvlášť u takto brutálního zločinu. Jenže právě zde se příběh vydal směrem, který vzbuzoval další otázky a kontroverze. Místo pocitu uzavření přišel další neklid. Jak je možné, že případ s tak strašlivými okolnostmi skončil právě takto? Tohle je jeden z momentů, které dělají ze starých kriminálních případů nejen historickou událost, ale i zdroj nekonečných debat.
Na celém příběhu nejvíc děsí to, jak obyčejně některé jeho části působí. Přátelství, společné večery, známí, přesuny mezi byty, jeden muž v pozadí, možná žárlivost, možná peníze. Nic z toho samo o sobě nepůsobí výjimečně. A přesto právě z podobné směsi vznikl případ, který se zařadil mezi nejotřesnější zločiny své doby. Je to připomínka, že lidské vztahy mohou nést napětí, které není na první pohled vidět. A že v určité chvíli se i běžná situace může zvrtnout do něčeho, co už nelze vrátit zpět. U Winnie Ruth Judd je děsivé i to, že nevstoupila do historie jako někdo zjevně monstrózní navenek. Hrůza tohoto příběhu spočívá mimo jiné právě v rozporu mezi vzhledem a činem.
Případ Winnie Ruth Judd tak ani po letech nepůsobí jen jako archivní kuriozita. Je to příběh, který stále budí otázky, odpor i fascinaci. Nejen kvůli brutalitě, ale i kvůli tomu, jak zvláštně se v něm mísí všednost s extrémem. Jeden večer, jedna hádka, několik kufrů a životy, které skončily způsobem, jenž šokoval celé okolí. Některé staré zločiny zůstávají jen v soudních spisech. Tenhle ne. Ten se stal součástí temné kolektivní paměti právě proto, že jeho detaily jsou tak otřesné, až se zdají téměř neuvěřitelné. A možná právě proto na něj nelze snadno zapomenout.
Zdroje:
