Článek
Co člověka opravdu drží na jednom místě. Sláva, práce, nebo něco mnohem obyčejnějšího. U Zdeňka Trošky je odpověď zřejmě jasná. Přestože patří mezi nejznámější české režiséry, svůj skutečný domov nikdy nehledal jinde než v rodných Hošticích. Právě tam žije v domě, který je s jeho životem spojený už desítky let a který na první pohled zaujme neobvykle vysokým počtem oken.
Nenápadné stavení v jižních Čechách v sobě nenese jen rodinnou historii, ale i velmi osobní představu o tom, jak se má bydlet. Zatímco někteří lidé s úspěchem mění adresy i životní styl, Troška zůstal věrný místu, které zná od dětství. A právě v tom je možná celé kouzlo jeho soukromí.
Dům, který je postavený jako dvougenerační, byl po dlouhá léta přirozeným centrem rodinného života. V přízemí bydlela jeho maminka, než odešla, a dnes tam žije režisérův mladší bratr se svou rodinou. Ani po letech tak Troška neztratil každodenní kontakt s lidmi, kteří k jeho životu patří odjakživa. Rodina pro něj nikdy nebyla jen formální kulisa. Vždycky tvořila pevnou a přirozenou součást jeho světa.
Možná právě proto nepřemýšlel o tom, že by rodné místo opustil. Jižní Čechy pro něj nepředstavují jen krajinu, do které se vrací. Jsou zázemím, jistotou a prostorem, kde se cítí opravdu doma. V době, kdy řada známých osobností hledá soukromí v anonymitě velkých měst nebo za hranicemi, působí jeho rozhodnutí skoro až neobvykle.
Podkroví, které zná od dětství
Sám si pro bydlení vybral podkroví. A nešlo o náhodu. Právě tento prostor totiž znal velmi dobře už jako kluk. Kdysi šlo o rozdělenou půdu, kde si se svým bratrem hrával, vymýšlel vlastní světy a trávil čas dlouho předtím, než se film stal jeho povoláním. Když se později rozhodovalo o přestavbě, bylo jasné, že právě tady může vzniknout místo, které mu bude nejbližší.
Přeměna půdy v obytnou část domu se neobešla bez výrazných zásahů. Většina příček zmizela a zůstal otevřený interiér, ve kterém může světlo volně proudit. Právě světlo je pro režiséra důležité. Dvaadvacet oken, kterými dům disponuje, proto není žádná výstřednost ani architektonická hra. Spíš odráží jeho dlouhodobou potřebu otevřenosti, vzduchu a přirozeného denního jasu.
O uzavřených a stísněných místnostech Troška nikdy nemluvil s nadšením. Naopak je zřejmé, že mu nevyhovují. Otevřený prostor mu podle jeho dlouhodobého postoje přináší klid a pocit svobody. Není to jen otázka vkusu. Psychologové i bytoví architekti často připomínají, že světlo a vzdušnost mají vliv na psychickou pohodu i každodenní komfort. A právě to je v jeho případě z bydlení dobře čitelné.
Méně věcí, více klidu
Přesto by si někdo neměl představovat rozlehlý loft v moderním stylu. Troškovo pojetí bydlení je mnohem střízlivější. Velké byty ho podle všeho nikdy nelákaly. Dává přednost praktičnosti, přehlednosti a prostoru, který se dobře udržuje. Jeho představa ideálního domova je vlastně až odzbrojujícím způsobem prostá. Stačí postel, jídelní stůl se čtyřmi židlemi, psací stůl a piano.
Právě v tom je jeho přístup zajímavý. V době, kdy se bydlení často mění v přehlídku trendů, dekorací a stále nových doplňků, působí jeho filozofie skoro jako návrat ke zdravému rozumu. Nepotřebuje mít kolem sebe věci navíc. Nechce prostor zahlcovat. Důležité je pro něj to, aby vše mělo svůj účel a své místo.
Velké plochy vnímá jako zbytečnou starost. Více metrů čtverečních podle něj znamená více práce, více úklidu a více energie investované tam, kde ji ve skutečnosti nechce ztrácet. Jeho vztah k bydlení tak nepůsobí okázale, ale velmi prakticky. A možná právě proto je uvěřitelný.
Praha jen jako pracovní zázemí
Kvůli profesi si pořídil také byt v Praze. Ani ten ale nevypovídá o touze po přepychu nebo reprezentaci. Slouží především jako zázemí ve chvílích, kdy má natáčení, schůzky nebo jiné pracovní povinnosti v hlavním městě. Byt má dispozici 1+1 a přesně odpovídá tomu, co od něj očekává. Má být funkční, jednoduchý a bez zbytečností.
To dobře zapadá do celkového obrazu jeho života. Praha je pro něj praktická, Hoštice osobní. Jedno místo slouží práci, druhé skutečnému životu. A právě ten druhý prostor má pro něj zjevně mnohem větší váhu.
Zařizování interiéru podřizuje funkčnosti. Nejde po efektních kusech nábytku ani po prázdných ozdobách. Všechno má mít smysl. Existuje ale jedna výjimka, kterou sám s úsměvem přiznává. Jsou jí knihy. Těch se za léta nashromáždilo tolik, že už pro ně sotva hledá další místo. Dokonce vzpomíná na to, že ho maminka kdysi žertem upozorňovala, že takové množství knih může jednou ohrozit statiku domu.
Je to drobnost, která ale řekne hodně. Ukazuje, že i člověk, který má rád pořádek a střídmost, může mít jednu celoživotní slabost. A právě podobné detaily bývají na známých osobnostech nejzajímavější. Ne okázalost, ale drobné lidské rysy, ve kterých se pozná skoro každý.
Domov, který se nedá nahradit
Přestože hodně cestuje a během života poznal mnoho míst, představa života mimo Českou republiku je mu cizí. Opakovaně dává najevo, že skutečný domov má pro něj jen jednu adresu, a ta je pevně spojená s jihem Čech. V jeho případě nejde o frázi, ale o postoj, který potvrzuje způsobem života.
Zdeněk Troška tak neotevřel jen dveře do svého bydlení. Nepřímo ukázal i něco mnohem podstatnějšího. Že domov nemusí být největší, nejdražší ani nejmodernější. Někdy stačí, že je plný světla, známých vzpomínek a lidí, kteří k němu patří od začátku. A přesně tak jeho podkroví v Hošticích působí. Jako místo, kde není nic navíc, ale nic důležitého tam nechybí.
Zdroje:
