Článek
Když jsem byl v roce 1992 v Japonsku, viděl jsem tam v knihkupectví knihu, která se jmenovala „Necítím se starý“. Napsal ji nějaký 75letý Japonec, který se jinak bavil tím, že se svou jachtou brázdil Pacifik. Tehdy mi to připadalo sprosté, psát o tom, že se někdo necítí v 75 letech starý, neboť jsem se domníval, že člověk má pokorně přijmout vlastní predestinaci a nemá psát o tom, že se v 75 letech necítí starý, když objektivně je starý, ať už se cítí jakkoliv.
Když jsem se v roce 2010 po delší době prožité v zahraničí vrátil do ČR, překvapilo mě nejen to, že se tu na 50leté pohlíží jako na staré, ale že 50letí sami sebe pokládají za staré.
Ono to hodně souvisí s průměrnou délkou života, která se v ČR stejně jako v Japonsku víceméně permanentně prodlužuje. Užívaný pojem „Kristova léta“ označuje věk třiceti tří let, což je údajně věk, kdy byl Kristus ukřižován. Je dobré vědět, že v tomto věku byl už ve své době nepochybně pokládán za seniora, zatímco dnes se na třiatřicetileté nahlíží spíše jako na lidi středního věku, možná dokonce jako na mladé.
Z výše uvedeného by mělo vyplynout, že seniorita je sociální konvence, kdy různé společnosti nahlížely a nahlíží na tak objektivní měřítko, jako je věk, velmi různě.
Do budoucna lze čekat, že se stoupající průměrnou délkou života se bude i v ČR zvyšovat hranice, od které bude člověk pokládán za starého.
