Článek
20.2.2017 jsem na Neviditelném psu publikoval článek Velmocenská elita, ve kterém jsem popřel základní princip, na kterém je postavena diplomacie a mezinárodní právo – princip rovnosti států. Tvrdil jsem, že státy malé a velké si rovné nejsou a – jakkoliv to mohou předstírat - rovné si být ani nemohou.
Svůj článek bych dnes doplnil o poznatek, že velikost je jen jednou z vlastností, která státům umožňuje stát se velmocí. Jinou vlastností je něco, co bych s využitím nietzscheovské terminologie označil jako „vůle k moci“. Ve skupině států BRIC(S) jsou všechny státy velké, ale jenom Rusko a Čína má velmocenské ambice.
Další vlastností, která dělá z velkého státu velmoc, je velmocenský vztah k okolním zemím. Ten se pozná existencí alespoň jednoho ohrožovaného a jednoho nohsledského státu. ČLR ohrožuje států hned několik (Vietnam, Filipíny, kvazi stát Tchaj-wan), jeho nohsledským státem je Severní Korea. Rusko (pominu-li válku s Ukrajinou) ohrožuje Gruzii, Moldávii, nohsledským státem je Bělorusko. Tím vším se obě země blíží Spojeným státům, které mají nohsledských států hned několik, stejně jako zemí, které se obávají jejich zásahu.
Je třeba připomenout časový aspekt: Zatímco dělení na státy malé, velké a velmoci má trvalou platnost, státy, které lze zařadit do některé z těchto skupin, se mění. (Po druhé světové válce nikdo nepochyboval o velmocenském statutu Británie a Francie, takže se obě země staly stálými členy RB OSN, dnes o jejich velmocenském statutu lze pochybovat.)
Časový aspekt je mimořádně významný při psaní o Číně: V roce 1971 ČLR nahradila Čínskou republiku, takže ačkoliv jde stále o Čínu, v OSN ji od uvedeného roku reprezentuje jiná vláda.
ČR realizuje politiku jedné Číny, uznává vládu sídlící v Pekingu, se kterou má navázány diplomatické vztahy. S vládou sídlící v Tchaj-pej udržuje kontakty prostřednictvím Hospodářské a kulturní kanceláře.
Známé je úsilí bývalého prezidenta Zemana o rozvoj obchodních aktivit s ČLR, známá je i návštěva předsedů obou komor českého Parlamentu na Tchaj-wanu (Vystrčil – 2020, Pekarová-Adamová -2023), kdy každá taková aktivita má význam pro prestiž příslušné čínské vlády.
Evropa má s ČLR srovnatelnou rozlohu, pokud jde o počet obyvatel, je mnohem menší. Pokud by se srovnání týkalo jen zemí EU, nepoměr by samozřejmě byl ještě výraznější.
Čína je ((přes separatistické tendence některých území a pnutí mezi některými velkými městy (Peking, Šanghaj, Hong Kong) a sjednocování Evropy prostřednictvím EU)) politicky konsolidovanější.
Čína může – stejně jako Evropa - nabídnout téměř veškeré zboží ve světové kvalitě. Rozdíl je v ceně - Číňané dokáží vyrábět mnohem levněji.
To, co se oběma čínským vládám nedostává, je prestiž. Vzhledem k tomu, jak obtížně obě vlády překonávají deficit prestiže (pekingská vláda je stále komunistická a tchajpejskou vládu uznává jen 13 států), se lze domnívat, že zvýšení vlastní prestiže dají přednost před čímkoliv jiným.
