Článek
Divím se, že jsou schopní kolem mě vůbec projít. Jde jim to dobře, nevšímají si mne a já se stále zvětšuji. Ne, že bych chtěl trpět hlady, ale všeho moc škodí. Častokrát jsem ji viděl na očích, že už o mně začne mluvit a já se alespoň trochu zmenším, ale vždy jen sklopí oči a mlčí. Rád bych jí pomohl, ale sám s tím nic nezmohu. Dokud o mně nezačne jeden z nich mluvit, nic se nezmění a já budu z jejich nevysloveného trápení jen kynout.
Nikdy by mě nenapadlo, že dorostu takových rozměrů. Čtyři a půl roku tu s nimi žiju a byly i dobré časy, kdy jsem byl malý a mohl běhat po celém bytě, ale poslední dobou jen kynu v obýváku. Nemám šanci z něj odejít, protože se setkávají pouze tam. Možná bych se protáhl ještě do kuchyně, ale tam není takový výhled na televizi, takže raději zůstávám v obýváku u krbu.
Nejvíc mě živí ona. Slyším její myšlenky, trápí se, vede v hlavě monology, neví jak dál, ale stále mlčí. Neví, jak začít. Vím, že si mě představuje, všechny mé záhyby, šedou barvu, dlouhý chobot a velké laskavé oči, které se mi očekáváním rozšiřují, když už má první slova na jazyku. Chce a nechce odejít. Ví, že s ním nemá budoucnost, ale neví jak z toho vztahu ven. S ním nikdy nezažije romantiku, svatbu, ani mateřství. Ví to již dlouho, tak proč je tak těžké to ukončit? Je mi jí vlastně líto, než jsem se z jejich vztahu narodil, byla veselá, sebevědomá, nic pro ni nebyl problém. Postupem času jí ale začaly cholerické výstupy, nedostatek komunikace a neustálé výčitky, jak za vše může a vše dělá špatně, ničit. Vždy za vše mohli ostatní, jen ne on.
Narodil jsem se, když spolu jeli před 5 lety na vodu. Ale zaděláno na mně bylo již s první velkou lží z jeho strany. Nechápala, proč když ona se chová upřímně, nemůže tak činit i ten druhý. Zvlášť, když mu vyprávěla o svých předchozích vztahových nezdarech a jak jí lži od těch nejbližších ublížily. Mohla mě již tehdy nechat zmizet, prostě mě přestat krmit, odejít. Nevyčítal bych jí to. Tak to má přeci být. Má se o mně mluvit tak dlouho, dokud nezmizím. Vypařím se a všem je hned lépe. Jenže kdo odolá slůněti.
A tak mě tu mají, velkého slona v místnosti, o kterém všichni vědí, ale nikdo s ním nic nedělá. A přitom by stačilo tak málo.
