Článek
V neděli 23. července se budou konat španělské parlamentní volby. Jednoduše řečeno zde soupeří čtyři hlavní politické subjekty na dvou frontách - na první frontě o vítězství voleb vidímě střet mezi lidovci (PP) a socialisty (PSOE), a na frontě druhé mezi nacionalisty (VOX) a progresivisty (Sumar).
Předvolební průzkumy předpovídají vítězství lidovců, v jejichž čele stojí Alberto Núñez Feijóo, který má tím pádem k premiérské funkci nejblíže.
Pravicová sezóna
Nejsme jediní, kde pomalu mizí levice. Hnutí ANO, které hlásá co je zrovna populární se odnedávna považuje za konzervativní, SOCDEM i KSČM jsou bez poslanců, a premiér Petr Fiala je členem strany, kterou můžeme označit za nejpravicovější v parlamentu ČR. Nabízí se ale otázka: kdo je více vpravo? Je to ODS s tradičně pravicovými programovými body nebo SPD, která je označována za krajní pravici, ačkoli má mezi sebou bývalé členy SOCDEM (dříve ČSSD) a dle některých zdrojů je alternativou voličů KSČM?
Obecně řečeno „levicoví voliči“ dnes mnohdy očekávají ta samá témata jako před deseti či dvaceti lety, ale od lidí, kteří na ně dokáží hlasitěji a častěji upozorňovat, jejich řešení přitom ani nemusejí věnovat pozornost. Často tak stačí pouhá kritika. Populisté mají oproti přesvědčeným levicovým politikům tu výhodu, že mohou kritizovat cokoli a nečeká se od nich vlastní vize (viz obstrukce ANO a SPD).
Ale přejděme přes hranice. V Rakousku se v posledních týdnech a měsících opět začíná zvedat FPÖ, tedy národně konzervativní strana, která je nyní v průzkumech s téměř 30% největší stranou.
Obdobně je to i v Německu, kde po sestavení kabinetu Olafa Scholze (SPD) výrazně stoupá krajně pravicová AfD a stává se druhou největší silou (dle průzkumů veřejného mínění, a to nejen voleb do Bundestagu, ale i konkrétních spolků, zejména v oblasti bývalé NDR a zvlášť severních hranic s ČR; nemluvě o tom, že křesťanskodemokratická CDU/CSU, která byla do voleb 2021 tradičně vládnoucí koalicí nejen v tomto miléniu, v průzumech již dávno přeskočila SPD a chopila se pomyslné první příčky.
Vláda, ale i značná část opozice našeho dalšího souseda, Polska, jsou tradičně pravicovými, ale i zde můžeme vidět určité změny. Přísné potratové zákony a boj proti LGBT komunitě jsou znakem toho, že se tamní pravice utužuje. I tím se dá vysvětlit postupný nárůst preferencí hlavní opoziční síly, respektive koalice KO v čele s Donaldem Tuskem, která může působit jako umírněnější alternativa. Stále více se ovšem mezi těmito dvěma konkurenty dere na povrch také míra sekularismu a evropské integrace.
Dalšími příklady jsou nedávné volby v Itálii (vyhrála silně konzervativní FdL), Řecka (na druhý pokus dokonce s nadpoloviční většinou jediné strany) nebo i Francie (v čele s ekonomicky liberálním Emanuelem Macronem a národně konzervativní Marine Le Pen - ačkoli jsou ve francouzské politice považování za úhlavní rivaly, za čistě levicové by alespoň jednoho z nich považoval málokdo).
Na radikalizaci obou pólů politického spektra mohou mít velký vliv třeba kulturní války, multikulturalismus, názory na EU nebo jiné nadnárodní až světové problémy, které se tyto skupiny snaží buďto řešit i za velkou cenu opovrhování nad jinými tématy (zelení, levicoví progresivisté), anebo se je nesnaží řešit vůbec či existenci takových problémů popírají, ačkoli to může mít dalekosáhlé důsledky (izolacionisté, část národních konzervativců). Typickým rozdělujícím tématem je obecně klimatická změna.
Ačkoli se nedá přesně rozhodnout, která strana je pravicová a jak moc, stále se dá většinou velmi jednoduše rozlišit zda strana tíhne spíše k levici či k pravici.
Anketa
Pokud máte jiný názor, můžete se s ním podělit v diskuzi. Stejně tak jsem rád za jakoukoli kritiku.
Přeji hezký letní den.
Zdroje: https://www.politico.eu/europe-poll-of-polls/
