Článek
Smržovka, 3. prosince 1945. Major Jan Racek, prozatímní správce německých továren a laboratoří v okolí, přichází k bráně místní továrny. Doprovází ho tým techniků. S pomocí zadržených německých inženýrů chtějí pokračovat ve zkoumání laboratoří a výrobků, které se tu vyvíjely pro německou armádu. Brána je ovšem zavřená a dovnitř smí jen sovětští vojáci.
Dohodnutá lhůta pro československé odborníky skončila. Přes mříže brány Češi sledují, jak se na nádvoří hromadí dřevěné bedny. Vojáci do nich skládají přístroje a bedny pak zatloukají.
Špičková technologie v podhorské přádelně
Co vlastně Sověti odváželi? Výsledky německého televizního výzkumu pro armádu: vybavení laboratoří, kamery vyrobené pro armádu a archiv plánů.
Do Smržovky a nedalekého Tanvaldu se tato špičková technologie dostala v roce 1943, když zesílily nálety spojeneckých bombardérů na Hitlerovu Třetí říši. Německá velkoměsta, mezi nimi i Berlín, kde sídlila elektrotechnická firma Fernseh A.G, byla těžce bombardována. Firma proto začala hledat bezpečnou odlehlou lokalitu.
Volba padla na pohraniční oblast Říšské župy Sudety, jejíž území Německo po Mnichovské konferenci v roce 1938 sebralo Československu. Husté lesy a členitý horský terén tu poskytovaly přirozenou ochranu před leteckým průzkumem. Navíc tu stála řada nevyužitých textilních přádelen a sklářských závodů, ve kterých šlo rychle vybudovat laboratoře.
V nich se výzkum zcela podřídil potřebám armády. Začal zde vývoj speciální dvacetiřádkové televizní kamery. Dávala jen hrubý obraz, ale ten stačil k tomu, aby bylo vidět, kam dopadají střely chystaného obřího děla s více komorami. Dále tu vznikal televizní systém, který měl mít na tehdejší dobu neuvěřitelnou ostrost, aby si vojenská velitelství mohla bleskově předávat detailní mapy s aktuální situací na bojišti. V jedné z hal se vyráběly i špičkové elektronky, tedy skleněné součástky, bez kterých by tehdy žádný televizní přístroj nefungoval.
Sabotáž na kolejích
V Jizerských horách mohli Němci nerušeně pracovat přibližně dva roky. V dubnu 1945 už bylo jasné, že Německo válku prohraje. Ředitel německých laboratoří nechtěl, aby výsledky práce padly do rukou nepřítele. Nařídil proto naložit to nejcennější na nákladní vlak a poslat ho na západ do Bavorska.
Trasa vedla přes České Budějovice, tedy hluboko přes české vnitrozemí, kde mohli jeho jízdu ohrozit odbojáři v řadách železničářů. Ti využívali chaosu posledních dnů války k tomu, aby všem transportům směřujícím do Říše komplikovali cestu. Většinou z nich odpojovali vagóny, které zůstávaly stát na vedlejších kolejích. Stalo se to i transportu s německou televizní technologií. Do Bavorska přivezl jen několik vagónů. Zbytek zůstal na území Československa a nikdo netušil, jaký poklad v nich je.
Ve Smržovce a Tanvaldu zůstala řada věcí, které se nedaly rychle naložit a odvézt: vybavení laboratoří určených k výrobě ikonoskopů (snímacích elektronek), zásoby kamer pro armádu a rozsáhlé archivy dokumentace.
Ikonoskop byl technologickým zázrakem své doby. Fungoval jako elektronické „oko“ kamery, které měnilo světlo na elektrický signál.
Zůstaly tu i desítky německých inženýrů a techniků, protože evakuace začala příliš pozdě. Navíc mnozí z nich pocházeli ze zdejšího kraje a nechtěli nikam odcházet. Právě oni věděli, jak s tou technikou zacházet.
Stáž na dva měsíce
Bývalé Sudety osvobodila Rudá armáda. Továrnu ve Smržovce ihned po válce převzal do své správy místní národní výbor. Chtěl ochránit majetek po německé firmě Fernseh A.G před rozkrádáním. Podnik dostal jméno Televid.
Sověti zpočátku vůbec netušili, co v ní po Němcích zůstalo. Zjistili to až potom, co se řízení továrny ujal československý důstojník se zástupcem německého ředitele. Zpráva o tom, že v podhorské přádelně leží nedotčené německé laboratoře se špičkovým výzkumem, se rychle rozšířila. Jakmile se dostala k Rudé armádě, obsadili továrnu sovětští vojáci a sovětská vojenská správa prohlásila veškeré zařízení za svou výhradní válečnou kořist jako náhradu za obrovské válečné škody. Následovat měl odvoz všeho důležitého do Sovětského svazu.
Československé úřady se tomu snažily za každou cenu zabránit, proto navrhly jednání. Účastnil se ho major Racek, kterému se podařilo vyjednat dočasný kompromis: dohodu o dvouměsíční stáži československých odborníků. Od 1. října 1945 směla v laboratořích pracovat pětadvacítka československých odborníků pod vedením docenta Jaroslava Šafránka. Měli zkoumat německou techniku po boku zbylých německých inženýrů. Příchod celého týmu se díky administrativním problémům asi o týden opozdil.
Únos mozků a drancování
Sověti ale na dohodu přistoupili jen proto, aby získali čas. O odvozu technologie do Sovětského svazu už bylo rozhodnuto a dvouměsíční stáž sovětská strana využila na přípravu celé akce. Nikdo netušil, že Sověti nebudou ochotní ani kompenzovat týdenní zpoždění našich odborníků. Když na začátku prosince přišli českoslovenští inženýři jako obvykle do práce, narazili na zavřené brány a sovětské stráže. Po dlouhém a ostrém dohadování je vojáci pustili dovnitř jen proto, aby si pod dohledem odnesli osobní věci.
V areálu továrny už probíhala demontáž. Veškeré cenné přístrojové vybavení vojáci balili do beden a nakládali na železniční vagóny směřující do Sovětského svazu. Co nepovažovali za užitečné nebo co se už nepodařilo naložit, vyházeli bezohledně z oken přímo na tovární dvůr. Dobové svědectví dokonce zmiňuje, že do těchto hromad vojáci naházeli neodjištěné ruční granáty.
Německé specialisty ale Sověti nedokázali odvézt tak rychle. Přesun desítek techniků a jejich rodin do nových středisek vyžadoval přípravu: zajištění ubytování a speciální vlak na přepravu. Racek navíc část Němců dokázal udržet u sebe jako nepostradatelné pracovníky. Chtěl, aby předali českým technikům klíčové znalosti, než je Sověti odvezou.
Celá loupež vyvrcholila 16. února 1946. Do Smržovky dorazil speciální vlak s ozbrojeným doprovodem. Sovětští vojáci shromáždili všechny zbývající německé inženýry a vědecké pracovníky a naložili je i se zbytkem přístrojů do vagónů. Bez odborníků totiž měli Sověti jen přístroje, kterým nerozuměli. Souprava opustila Smržovku ještě před půlnocí.
Současná fotografie bývalé textilní továrny ve Smržovce v ulici Klášterní. Právě v takových objektech probíhal německý televizní výzkum pro armádu. V prosinci 1945 Rudá armáda všechno demontovala a odvezla.
Televize z ukrytých vagónů
Sověti ale neodvezli všechno. Na přelomu let 1945 a 1946 československé orgány šťastnou náhodou objevily vagóny s vybavením a dokumentací z německých laboratoří, které na jaře 1945 odstavili čeští železničáři. Rudá armáda je nezabavila, protože o jejich existenci neměla tušení.
Major Racek toho využil a se svými spolupracovníky založil Vojenský technický ústav v Tanvaldu. Začali pracovat na vlastní televizní technologii. Využívali k tomu znalosti, které získali od Němců během podzimního zkoumání nacistické televizní technologie. Ze zachráněných součástek a dokumentace se našim inženýrům podařilo sestavit vlastní televizní řetězec, tedy kameru, vysílač i přijímač.
Plně funkční televizní přenos předvedli pozvaným novinářům 23. března 1948 v Tanvaldu.
Krádež, nebo válečná kořist?
Příběh nacistické televizní technologie ukazuje tvrdý střet dvou světů. Sověti brali vše německé jako spravedlivou odměnu za miliony svých padlých. Nerozlišovali, zda se kořist nachází v Berlíně, nebo na území spojeneckého Československa.
Pro naše úřady to však byla loupež za bílého dne – přicházeli jsme o majetek, který měl pomoci obnovit naši poškozenou zemi. Potvrdily to i samopaly sovětských vojáků, které nakonec celý spor rozhodly přímo u brány továrny ve Smržovce.
Text vznikl na základě těchto zdrojů:
NOVÝ, Antonín: Počátky televizního vysílání v Československu. Praha 2025. Univerzita Karlova. Bakalářská práce.
KŘÍŽEK, František: K počátkům televizního vysílání v Československu. Soudobé dějiny. 1999, roč. 4, č. 4, s. 479–487
Historie televize se píše v Tanvaldu a ve Smržovce.
