Mnichov 1938 britskýma očima: Proč nás Velká Británie obětovala Hitlerovi?

Září 1938. Zástupci Francie a Velké Británie podepisují v Mnichově dohodu, která Československu vezme pohraničí. Pro Čechy je to dodnes synonymum zrady. Pro tehdejšího britského premiéra Nevilla Chamberlaina to byl výsledek, o který celé měsíce usiloval.

Světové dění tehdy totiž v Londýně neposuzovali optikou střední Evropy. Nároky Adolfa Hitlera na československé Sudety britští diplomaté vnímali jako další nepříjemný problém, který jim komplikoval rozhodování ve složité politické hře. V ní šlo o samotnou existenci britského impéria, které v tu dobu nebylo připravené na rozsáhlý světový konflikt.

Ve 30. letech Britové ovládali rozsáhlé území od Karibiku přes Afriku až po klíčovou námořní základnu v Singapuru. Obrana celého impéria byla sama o sobě nesmírně složitá. A právě tehdy se na obzoru objevilo hned několik nepřátel najednou. Nacistické Německo usilovalo o ovládnutí celé Evropy. Fašistická Itálie ohrožovala Středomoří a námořní trasy do Egypta, které byly pro Británii životně důležité. A militaristické Japonsko mířilo na Singapur – klíčovou základnu britské moci v Asii.

V lednu 1938 vydal britský Sbor náčelníků štábů – nejvyšší vojenské velení – mrazivý posudek: Británie dokáže zvítězit v konfliktu s jedním protivníkem, ale válka na dvou nebo třech frontách najednou znamená jistou porážku. Prioritou číslo jedna přitom byla ochrana samotných Britských ostrovů. Ostatní území musela počítat s tím, že v případě ohrožení mateřských ostrovů dostanou jen omezenou pomoc.

Situaci dále komplikovaly zprávy z britských zámořských území. Kanada či Austrálie daly jasně najevo, že kvůli neznámé zemi uprostřed Evropy do války nevstoupí. Ani z Washingtonu nepřicházely lepší zprávy: americký prezident Franklin Roosevelt opakovaně řekl britskému velvyslanci, že americká veřejnost trvá na izolaci. Vojenský vstup USA do evropského konfliktu nepřipadal v úvahu. Chamberlain věděl, že jeho země v boji zůstane sama.

Navíc musel brát ohledy na mínění občanů. Ti měli stále v živé paměti hrůzy první světové války. Jasně se to ukázalo v celonárodní neoficiální anketě o míru a odzbrojení z roku 1935, kdy miliony Britů daly najevo odpor k nákladnému zbrojení a válčení. Většina britských politiků se navíc obávala, že masivní výdaje na armádu zničí ekonomiku zotavující se z hospodářské krize a následovat bude obří inflace.

Když Spojené království konečně spustilo modernizaci armády, vrhlo všechny dostupné peníze do budování a modernizace Královského letectva (RAF). To mělo zabránit zničení britských měst německým bombardováním. V roce 1938 však zavádění nových letadel teprve začínalo.

A situace u pozemních sil byla ještě zoufalejší. V září armádní velitelé hlásili, že na evropské pevnině může Británie nasadit pouhé dvě pozemní divize – zatímco československá armáda disponovala po mobilizaci více než třiceti. Válka v roce 1938 byla z pohledu britských generálů předem prohranou hazardní hrou.

Není divu, že v takové situaci Britové zvolili politiku appeasementu: promyšlenou strategii ústupků, která měla Hitlera co nejvíce uklidnit. Dnes ji vnímáme jako naivní a zbabělé ustupování, ale stál za ní jasný cíl: vyhnout se válce v nevhodnou dobu a získat drahocenný čas na zbrojení.

Tato zdržovací taktika se naplno projevila právě během československé krize. Londýn necítil potřebu Československo bránit, protože ho k tomu nezavazovala žádná smlouva. Smluvním garantem bezpečnosti ČSR byla Francie – jenže ani to Chamberlaina příliš neuklidňovalo. Francouzská armáda spoléhala na pasivní obranu za Maginotovou linií a její letectvo bylo v katastrofálním stavu. Britové to dobře věděli a Paříž navíc dala Londýnu jasně najevo, že bez přímé podpory britských jednotek sama do války s Německem nevstoupí.

Celou situaci přesně vystihl tehdejší československý vyslanec v Londýně Jan Masaryk: republika pro Brity představovala především nepříjemnou starost a zdroj obav z většího konfliktu.

V Londýně chtěli najít rozumný kompromis mezi oběma stranami, proto v létě 1938 poslali do Československa lorda Runcimana. Krátce poté, co poznal stav věcí přímo v pohraničí, se britský politik přirovnal k malému člunu uprostřed rozbouřeného Atlantiku. Nakonec se z původně nestranného zprostředkovatele stal nástroj britského nátlaku – Londýn potřeboval rychlé uklidnění situace, ne dlouhé hledání spravedlivého řešení.

Prezident Beneš pod drtivým britským tlakem na počátku září 1938 předložil takzvaný Čtvrtý plán. V něm splnil prakticky všechny požadavky sudetoněmecké menšiny na autonomii. Vůdce sudetských Němců Konrad Henlein ale žádné řešení nehledal – usiloval o rozbití Československa. Benešovy ústupky proto ignoroval a své stoupence vyzval k provokacím vůči československým orgánům. Ty se snažily udržet v pohraničí klid, což sudetští Němci využili k obvinění z násilí. Situace eskalovala po vyostřeném Hitlerově projevu z 12. září 1938. Příznivci Konrada Henleina zahájili v pohraničí ozbrojené povstání. Tím jakýkoliv politický dialog definitivně skončil.

Ani maximální vstřícnost Prahy nezměnila britský kurz. Chamberlain viděl jedinou cestu: přimět Československo, aby se pohraničí vzdalo, a tím odvrátit válku. Británie na přímý střet s Německem jednoduše nebyla připravená a obětování státu ve vzdálené střední Evropě bylo v očích britských politiků přijatelnou cenou za záchranu vlastního impéria.

Mnichovská dohoda tak byla z pohledu Londýna úspěšným splněním cíle: válka v roce 1938 nevypukla. Málokdo tehdy tušil, že získaný čas bude trvat pouhý rok – a že ho Británie nestihne plně využít. Hitler Mnichovskou dohodu porušil už v březnu 1939, když německá vojska obsadila zbytek českých zemí. Vznikl Protektorát Čechy a Morava. Britská vláda pochopila, že cílem nacistického Německa je čistá expanze, nikoli pouze sjednocení německého obyvatelstva.

Následovalo rychlé odsouzení politiky appeasementu. Už v roce 1940 ji tvrdě zkritizoval pamflet Guilty Men („Vinní muži“). Po válce ji ve svých pamětech definitivně pohřbil i Winston Churchill – válečný premiér, který Británii dovedl k vítězství a který politiku ústupků odmítal už od začátku. Z pragmatické strategie se stalo synonymum zbabělosti.

Historici ale dnes vidí věci jinak. Moderní archivní výzkumy ukázaly, že britská vláda vnímala tehdejší realitu velmi dobře. Bez silného letectva a bez podpory spojenců byl její prostor pro manévrování mnohem užší, než se tehdy zdálo v Praze.

Britové nám v roce 1938 dali mrazivou lekci z mezinárodní politiky. Ne proto, že bychom tehdy britskou strategii nepochopili – Beneš i jeho diplomaté věděli, co se děje. Ale proto, že neexistoval způsob, jak ji zvrátit.

Pro nás je Mnichov 1938 pořád nepřijatelná zrada. Skutečné poučení z této události se skrývá v pochopení tvrdé reality světové politiky, kde prim hrají velmoci. Žádný stát nemůže svou existenci stavět na pomoci mocnosti, která má své vlastní životní zájmy úplně jinde. Mezinárodní garance bez vlastních reálných vojenských schopností a sdílených priorit totiž zůstávají pouhým cárem papíru.

ZÁVORKA, Jan: Československo-britské vztahy 1937-1938 v kontextu politiky appeasementu. Bakalářská práce. Univerzita Karlova 2017.

FABER, David: Mnichov: krize appeasementu 1938. Praha 2015.

DEJMEK, Jindřich: Nenaplněné naděje: politické a diplomatické vztahy Československa a Velké Británie od zrodu První republiky po konferenci v Mnichově (1918-1938). Praha 2003.