Článek
Po rozchodu jsem zůstala sama v bytě a to ticho mi začalo vadit víc, než jsem čekala. Dlouho jsem si říkala, že bych chtěla kočku, ale pořád jsem to odkládala, protože jsem si nebyla jistá, jestli je to dobrý nápad. Nakonec jsem šla do útulku jen s tím, že se podívám. Mezi ostatními kočkami jsem si všimla jedné mourovaté s křivým ocáskem. Nebyla nalepená u mříží jako některé jiné, držela se spíš vzadu a lidi pozorovala zpovzdálí. Pracovnice útulku mi řekla, že je plašší a že ji nikdo nechce. Právě to ve mně nějak zůstalo. Měla jsem pocit, že když už si nějakou kočku beru, chci dát šanci právě té, o kterou není takový zájem.
První dny byly téměř neviditelné
Cestu domů zvládla úplně potichu. V přepravce ani nemňoukla, jen byla zalezlá v rohu a ani se moc nehýbala. Jakmile jsem doma otevřela dvířka, rychle vyběhla ven a hned zalezla pod gauč. Počítala jsem s tím, že to pro ni bude šok, takže jsem ji nezačala vytahovat ani lákat ven. V kuchyni jsem jí připravila misky a kočičí záchod a nechala pootevřené dveře, aby měla klid a mohla si byt prozkoumávat po svém. Měla jsem pocit, že je vystresovaná z cizího místa i ze mě. Ten první večer jsem ji nechala být. Jen jsem občas potichu něco řekla, aby si zvykla na můj hlas a na to, že v tom bytě nejsem hrozba.
První tři dny jsem ji skoro neviděla. Jídlo mizelo hlavně v noci a přes den jsem jen občas slyšela šustění nebo tiché ťapnutí, podle kterého jsem poznala, že vylezla, když zrovna nejsem poblíž. Jinak byla pořád někde schovaná. Chvíli jsem měla pocit, že jsem udělala chybu a že ji nové prostředí u mě doma jen děsí. Člověk si něco představuje, i když ví, že realita bude jiná. Já jsem si asi taky myslela, že si na sebe zvykneme rychleji. Pak jsem si ale řekla, že to takhle nejde brát. Když už jsem si ji vzala, musím jí dát čas a netlačit na ni jen proto, že bych sama chtěla mít jistotu, že to funguje.
Pak se objevilo místo, které si vybrala sama
Doma jsem měla malou proutěnou postýlku pro panenky po neteři, kterou jsem ještě nestihla odvézt. Nějakou dobu stála bez využití v rohu a mě napadlo, že bych z ní mohla udělat další místo, kam se bude moct schovat, aniž by lezla pod nábytek. Dala jsem do ní složenou deku a postavila ji ke zdi vedle topení, protože jsem předpokládala, že jí bude vyhovovat teplo a to, že bude mít krytá záda. Nečekala jsem od toho nic velkého. Chtěla jsem jí jen nabídnout další možnost, kde může být v klidu. První den k ní přišla, chvíli ji očichávala a pak zase zmizela. Tím to pro mě v tu chvíli skončilo a nechala jsem to být.
Zhruba pátý den ráno jsem vstala dřív než obvykle a šla jsem potichu do obýváku. A tam jsem ji najednou uviděla. Byla stočená právě v té malé postýlce, úplně klidná, s packami přes okraj. Do té doby jsem ji vídala hlavně pod gaučem nebo jsem o ní věděla jen podle zvuků, takže tohle byl úplně jiný pohled. V tu chvíli mi opravdu poskočilo srdce. Ne kvůli tomu, že by to bylo něco převratného, ale protože to byl první okamžik, kdy nepůsobila, že se jen snaží někde přečkat. Ležela tam tak, jako by si sama vybrala místo, kde jí je aspoň trochu dobře.
Neznamenalo to, že by se z ní přes noc stala mazlivá kočka, která za mnou bude chodit po bytě a chtít se hladit. Pořád byla opatrná a pořád si držela odstup. Ale od té chvíle byla znatelně jistější. Začala vylézat i přes den, občas si sedla kousek ode mě a neutíkala při každém mém pohybu. Když jsem si někam sedla, zůstala třeba ve stejné místnosti, i když na druhé straně. Já jsem ji dál nechávala rozhodovat tempo, protože jsem měla pocit, že právě tohle jí vyhovuje nejvíc. Ta chvíle s postýlkou pro mě byla první opravdový signál, že si ke mně pomalu hledá cestu a že to, co na začátku vypadalo jako úplné neřešitelné, není nic, co bych měla lámat silou. Byla to maličkost, ale pro mě znamenala, že už nejsme v bytě každá úplně sama.
