Článek
Probrala jsem se nad ránem a první pocit byl čistý zmatek. Nevěděla jsem, kde jsem ani proč nemůžu mluvit. V krku jsem měla trubici, tělo bylo těžké a neposlouchalo mě tak, jak jsem byla zvyklá. Kolem mě pípaly přístroje a mně chvíli připadalo, že se děje něco, čemu nerozumím a z čeho se nejde nijak dostat. Hned přišla panika, taková ta úplně primitivní, kdy člověk jen ví, že je něco strašně špatně. Sestra mě držela za rameno a uklidňovala mě, že jsem po zástavě srdce a že jsem teď v bezpečí. Právě v ten moment mi došlo, že to není sen ani nějaký divný stav mezi spaním a bděním, ale realita.
Číslo, které se mi zaseklo v hlavě
Když jsem se trochu srovnala, přišel lékař a stručně mi vysvětlil, co se stalo. Partner mě doma našel v bezvědomí a zavolal záchranku. Resuscitovali mě sedmadvacet minut a jako pravděpodobná příčina se ukázala porucha srdečního rytmu, o které se předtím nevědělo. To číslo se mi okamžitě zaseklo v hlavě. Sedmadvacet minut. Poslední, co jsem si pamatovala, bylo úplně obyčejné ráno doma, nic výjimečného, nic, co by člověka mělo varovat. Místo úlevy, že jsem se probrala, přišla hlavně hrůza z toho, co to vlastně znamená a co bude dál. Měla jsem pocit, že mi někdo řekl zásadní informaci o mém vlastním životě, ale já ji vůbec nestíhám zpracovat.
Chtěla jsem se zeptat, jestli budu v pořádku a jestli mám v pořádku hlavu, jenže s trubicí to nešlo. Sestra mi dala papír a fix, abych mohla aspoň napsat, co potřebuji. Ruka se mi klepala, byla jsem otupělá po lécích a všechno se mi rozjíždělo. Nešlo mi souvisle přemýšlet, jen jsem se snažila dostat ven to, co mě v tu chvíli nejvíc zaplavilo. Nakonec jsem napsala jen jednu větu: „Jestli se to stane znovu, už mě nevracejte.“
Věta, která dopadla na všechny
U postele stál partner a máma čekala hned za dveřmi, takže se k ní ten papír dostal skoro okamžitě. Partner se sesypal. Do té doby se držel hlavně praktických věcí a navenek působil, že to zvládá, ale v tu chvíli to z něj spadlo. Máma úplně zbledla a bylo vidět, jak ji ta věta zasáhla, i když se snažila zachovat klid. Sestra mě začala uklidňovat a zjišťovala, jestli mě nepřemohl hlavně šok a strach. Já sama jsem ještě nebyla schopná si plně uvědomit, jak to muselo znít někomu, kdo několik hodin čekal, jestli se vůbec proberu. Až jejich reakce mi ukázala, že to nebyla jen zmatená poznámka, ale věta, která v tu chvíli dopadla na všechny kolem mě.
Později mi vytáhli trubici a já už dokázala říct pár souvislých slov. Jedna z prvních věcí byla snaha to vysvětlit. Nechtěla jsem umřít a neříkala jsem tím žádné definitivní rozhodnutí. Jen mě při tom prvním probuzení úplně zaplavil strach, že mě čeká další kolo a že už na něj nemám sílu. Lékař pak řekl, že po takovém probuzení jsou podobné reakce běžné, protože člověk bývá zmatený, bolí ho celé tělo a ještě vůbec neví, jestli je opravdu z nejhoršího venku. Tím se atmosféra trochu uvolnila. Nebylo to tak, že by se ten okamžik vymazal, ale aspoň se kolem něj přestalo chodit po špičkách a já měla pocit, že nejsem nenormální jen kvůli tomu, co ze mě ve strachu vyšlo.
Zpětně mě vlastně nevyděsilo nejvíc těch sedmadvacet minut, i když to číslo ve mně zůstalo. Horší pro mě bylo to, co jsem napsala v první panice po probuzení. Do té doby jsme všichni mluvili hlavně o tom, že jsem měla štěstí, že mě našli včas a že jsem to zvládla. Jenže ten papír vedle toho jasně pojmenoval i druhou stranu, totiž že jsem to taky zvládnout nemusela. S partnerem i s mámou jsme pak poprvé mluvili bez uklidňování, bez toho obvyklého, že všechno bude dobré a že hlavně nesmíme myslet negativně. Prostě jsme mluvili o strachu. O jejich i mém. Ten papír jsem si nakonec nechala. Není pro mě symbolem nějakého zázraku ani velkého prozření. Připomíná mi hlavně děs po probuzení a chvíli, kdy jsem se teprve snažila pochopit, že jsem ještě tady.
