Článek
Seděl jsem ve večerním letu zpátky z dovolené a asi tři řady přede mnou byla žena, které jsem si všiml už při nástupu. Motala se v uličce, mluvila moc nahlas a chvíli se přela s letuškou kvůli svému místu. Nepůsobila na mě jako někdo, kdo je jen unavený nebo rozhozený z cestování. Měl jsem pocit, že je opilá, i když to samozřejmě nemůžu vědět jistě. Nakonec si sedla, dveře se zavřely a normálně jsme odstartovali. Posádka ji ale od začátku očividně sledovala víc než ostatní cestující a bylo vidět, že o ní ví.
Pak se všechno změnilo
Po startu, když zhasla cedule pásů a letušky začaly rozvážet servis, se to rozjelo naplno. Ta žena si chtěla objednat alkohol, jenže dostala vodu a bylo jí řečeno, že jí další pití tohoto typu nepodají. Hned bylo vidět, že ji to naštvalo. Začala nahlas nadávat a dávat najevo, že se s ní jedná nespravedlivě. Lidi kolem se nejdřív snažili dělat, že to neslyší, jenže to moc nešlo. Pak přišly turbulence, znovu se rozsvítila cedule pásů, a ona stejně vstala a začala se natahovat do horní přihrádky. V tu chvíli už se otáčely celé řady a v kabině bylo najednou hodně nepříjemné napětí.
Dvě letušky k ní přišly a zkoušely ji uklidnit. Několikrát jí opakovaly, že si má sednout a zůstat sedět. Chvíli to vypadalo, že si sedne, ale pak jednu z nich odstrčila, začala křičet, že ji všichni omezují, a plivla směrem do uličky. To byl moment, kdy se to podle mě překlopilo z nepříjemné scény do situace, která už mohla být nebezpečná pro ostatní. Už nešlo jen o hluk nebo ostudu. Jedna letuška si zavolala další kolegyni a zároveň požádaly o pomoc dva chlapy z vedlejších řad. Ti vstali skoro hned, jako by bylo jasné, že to jinak nepůjde.
Když už nešlo jen o scénu
Společně ji dostali zpátky do sedačky, ale nešlo to snadno, protože se cukala a snažila se jim vytrhnout. Z mého místa bylo vidět hlavně ruce, pohyb v uličce a to, jak se všichni snaží udělat to rychle a bez zbytečného zmatku. Připoutali ji k sedadlu prodlužovacím pásem a ještě nějakým zajišťovacím popruhem, aby nemohla znovu vyskočit. Pořád křičela, plivala a v jednu chvíli se pokusila kousnout letušku do ruky. Kvůli tomu plivání jí pak nasadili jednorázovou roušku. Působilo to dost tvrdě, to nebudu předstírat, ale zároveň bylo jasné, že se to nedělá pro efekt. Šlo o to, aby zůstala na místě a nikomu nic neudělala.
Pak se to celé najednou zlomilo. Kabina ztichla a najednou byly slyšet hlavně motory a občas její tlumené nadávání přes roušku. Letušky u ní zůstaly stát a průběžně kontrolovaly, jak dýchá a jestli popruhy drží, což mě vlastně uklidnilo víc než všechno předtím. Bylo vidět, že to mají pod kontrolou, i když to určitě nebyla běžná situace. Po chvíli se ozval kapitán a oznámil, že po přistání máme zůstat sedět, protože si tu cestující převezmou lidé ze země. V tu chvíli mi došlo, že celou dobu sedím úplně napjatý. Měl jsem sevřený žaludek a ani jsem se nenapil toho, co jsem měl celou dobu na stolku.
Po dosednutí bylo v letadle zvláštní ticho. Nikdo nevstal, nikdo se nesnažil vytáhnout kufr dřív než ostatní, jak to bývá skoro vždycky. Všichni jen koukali dopředu a čekali, až se otevřou dveře. Když pak dovnitř přišli policajti a dva zaměstnanci letiště, šlo to rychle. Sundali jí roušku a odvedli ji ven. Pořád působila dezorientovaně a něco vykřikovala, ale už byla mimo kabinu. Až když zmizela, lidi kolem mě se normálně nadechli a začali si mezi sebou potichu říkat, co se to vlastně stalo. Já jsem v té chvíli cítil hlavně úlevu. Ne kvůli tomu, že jsem něco zajímavého zažil, ale proto, že to skončilo až na zemi a ne někde uprostřed letu, kde se z toho mohlo stát ještě něco horšího.
