Článek
V pátek večer na začátku prosince jsem se táhla domů z práce úplně vyřízená a v hlavě si jela svůj klasický předvánoční seznam. Dárečky, cukroví, kapr, úklid, povlečení, návštěvy. V kuchyni jsme dojídali večeři a já už u toho rovnou uklízela talíře, protože mám pocit, že když se na chvíli zastavím, všechno se pokazí a nic nebude hotové. Dcera si přišla pro čaj, opřela se o linku a mezi řečí pronesla: „Jo a o Vánocích tady nebudu, jo? Budu u Káji, tam je větší klid.“ V tu chvíli jsem to vzala jako další z jejích narážek, které občas používá, když se jí u nás něco nelíbí. V hlavě jsem to přeložila jako „vyhrožuje odchodem“, tak jako to dělala, když byla menší.
Když péče o rodinu začne bolet
Teprve když vidím, že se nesměje a že to neotáčí v legraci, mi dochází, že to myslí vážně. Vyhrkne ze mě: „Jak jako nebudeš? O Vánocích je rodina spolu,“ a cítím, jak se mi zvedá hlas. Začnu jí vyjmenovávat, co všechno pro ně dělám, kolik mě to stojí času, peněz, nervů. Místo aby mě to uklidnilo, rozjíždím se čím dál víc. Dcera se nejdřív snaží vysvětlit, že jí je u nás o svátcích spíš těžko než dobře, ale já v tu chvíli slyším jenom to, jak je nevděčná. Nakonec práskne dveřmi od pokoje tak, až se mi zatřesou skleničky ve skříňce. Zůstanu stát v kuchyni sama s houbičkou v ruce, uražená, naštvaná a přitom uvnitř i vystrašená, ale to si ještě nepřiznávám.
V noci nemůžu usnout. Hlavou mi běží naše hádka a do toho moje vlastní věta: „O Vánocích je rodina spolu.“ V duchu se lituju – jaká jsem asi máma, když se mi dcera chce o svátcích odstěhovat jinam. Občas mě napadne, jestli to nepřeháním s tou organizací, kontrolou, dohlížením na to, aby bylo „všechno hotové“. Ale hned to sama v sobě shodím: kdybych to nedělala, nikdo jiný se nezvedne a rozpadne se nám to tu. Ráno vstanu dřív než ostatní s odhodláním, že udělám hezkou snídani a trochu to napravím. Jenže sotva zapnu konvici, už v hlavě skládám seznam, co by dnes kdo měl stihnout uklidit, aby se to doma posunulo z bodu nula.
Ranní snídaně, která se zvrhla
Když dcera přijde v pyžamu do kuchyně, mám v sobě předsevzetí, že budu hodná. Ale jakmile ji uvidím, první, co řeknu, není „dobré ráno“, ale: „Prosím tě, ukliď si ty věci z obýváku, nemám tam ani kde utřít prach.“ Ona jen unaveně kývne, nalije si čaj a sedne si ke stolu. V tu chvíli přijde manžel, porozhlédne se a místo pozdravu začne reptat, jak je tu zas binec a nikdo doma nic nedělá. Jeho podrážděný tón mě okamžitě sevře v žaludku, tělo mi ztuhne. Koutkem oka vidím, jak dcera ještě víc zmlkne a schoulí se nad hrnkem.
Manželovi padne do oka její hrnek, který nechala na lince, a hned po ní vystartuje: že ani po sobě neumí uklidit, že takhle to dopadá, když je člověk pořád jen na mobilu. Dcera tiše namítne, že sotva vstala a že si to po sobě uklidí, ale on pokračuje, jako by ji neslyšel. Přihodí, že o Vánocích bude stejně zase všechno na nás dvou, protože ona se vždycky „zdejchne“. Stojím mezi nimi s utěrkou v ruce, hlavou mi běží „prosím, už dost“, ale v krku mám knedlík. Jedna část mě by na něj chtěla vyjet, ať na ni takhle nemluví, druhá má automatickou potřebu mu dát za pravdu, aby se neurazil a nebylo doma ještě horší ticho. Během pár minut se z plánované „hezké snídaně“ stane typická nepříjemná rodinná scéna, kterou všichni známe až moc dobře.
Vánoce jinak: první upřímný rozhovor
Najednou si všimnu, jak dcera sedí. Ztuhlá, ramena stažená, oči upřené do čaje. V jednu chvíli odloží lžíci, zvedne se a bez jakéhokoli afektu pronese: „Takhle to u nás vypadá pokaždý, když máme být ‚jako rodina‘.“ A jde do pokoje. Tohle mě zasáhne víc než včerejší prásknutí dveřmi. V hlavě se mi začnou skládat poslední roky – já, jak pořád běhám mezi troubou, obývákem a pračkou, manžel, který místo pomoci utrousí poznámku, že „to není dostatečně uklizené“, dcera, která se po večeři vytratí do pokoje, aby tam přečkala zbytek dne. Dochází mi, že pro ni naše Vánoce nejsou žádný klidný čas, ale jen období, kdy je toho napětí ještě víc než obvykle.
Sedím u stolu, kolem mě nedojedené talíře a hrnky, a poprvé se v hlavě zastavím dřív, než mi naskočí obvyklý vnitřní seznam: „Teď by bylo dobré dát prát, pak vysát, pak…“ Místo toho přemýšlím, proč vlastně tak tlačím na představu „správných Vánoc“ – stromeček, uklizeno, všichni pohromadě – a přitom se skoro vůbec neptám, jak se v tom cítí děti. Odpoledne zaklepu na dceřin pokoj. Otevře mi opatrně, čeká asi další výčitku. Místo toho se omluvím za včerejší večer i za dnešní ráno. Řeknu jí, že začínám chápat, proč je jí tady o Vánocích těžko, když se tu pořád někdo po někom vozí, včetně mě. Nabídnu jí, že letos zkusíme svátky udělat jinak a klidněji, i kdyby to znamenalo oželet půlku tradic, nebo že přijmu, když se rozhodne být u kamarádky. Nevyřeší to mezi námi všechno, ale poprvé mám pocit, že spolu mluvíme doopravdy, ne podle toho, jak by to „mělo být“.
