Článek
Když mi po práci napsala Lenka, jestli nejdu do sauny, chvíli jsem koukala do telefonu a přemýšlela, jestli se mi chce. Poslední měsíce mi pořád vyprávěla, jak ji sauna zachraňuje, jak si tam vždycky „vyčistí hlavu“, tak jsem si řekla, že to taky zkusím. V duchu jsem si malovala, jak tam chodím zabalená v prostěradle, úplně v klidu, jako by to pro mě byla naprostá rutina. Říkala jsem si, že aspoň jednou nebudu ta uťápnutá, ale ta, co ví, co dělá. Cestou v tramvaji jsem si ještě potají googlila „saunový řád“, ať nepůsobím jako úplný amatér, a snažila se tvářit, že si jen tak bezmyšlenkovitě projíždím Instagram.
V šatně jsem vytáhla nové plavky, které jsem si kvůli tomu odpoledni koupila. Měla jsem pocit, že když budu mít hezké plavky, budu se cítit líp. Lenka se na mě podívala a úplně samozřejmě řekla, že do sauny se chodí bez nich. Automaticky jsem odpověděla, že to vím a že mi to nevadí, ale v tu chvíli se mi fakt stáhl žaludek. Představa, že budu nahá mezi cizími lidmi, mi najednou přišla nesnesitelná. Vymyslela jsem si kompromis: plavky si nechám pod prostěradlem, „pro jistotu“. Uklidňovala jsem se tím, že to nikdo nepozná a já se budu cítit aspoň trochu chráněná. Byla jsem na sebe pyšná, jak jsem to vyřešila, jako by to bylo chytré taktizování, ne strach.
První lekce: plavky, které do sauny nepatří
Když jsme vešly do první, menší sauny, snažila jsem se působit co nejjistěji. Sedla jsem si, jako bych přesně věděla, kam patřím, rozprostřela prostěradlo, hlavu držela zpříma. Pozorovala jsem ostatní, jak sedí, a kopírovala jejich postoje, abych zapadla. Jak jsem si ještě upravovala látku, vykouklo mi ramínko plavek. Všimla jsem si chlápka naproti, jak na to krátce koukne a pak se na mě podívá takovým zvláštním pohledem, ve kterém bylo všechno – překvapení, pobavení i trochu otrávení. Za chvíli přišel saunér, začal vysvětlovat, jak bude probíhat ceremoniál, a pak se otočil přímo na mě. Klidným hlasem řekl, že plavky do sauny nepatří a ať je jdu sundat. Najednou jsem měla pocit, že na mě koukají úplně všichni, i když možná ne. Cítila jsem, jak mi horko ze sauny přechází do obličeje, zvedla jsem se a šla přes celou saunu ke dveřím. Bylo ticho a mně připadalo, že každý můj krok dělá rámus.
Ve sprše jsem ze sebe plavky skoro strhla. Voda mi tekla po obličeji a já měla chuť se někde zamknout a tvářit se, že jsem tam nikdy nebyla. Připadala jsem si jak puberťačka, které někdo sebral tahák těsně před testem. Lenka za mnou přišla, smála se a mezi tím sprchováním jen tak poznamenala, ať to neprožívám, že to se stává každému druhému nováčkovi. Její lehkost mě trochu vrátila na zem. Došlo mi, že se vlastně nic strašného nestalo, jen jsem byla odhalená dřív, než jsem chtěla – a zatím jen v těch blbých plavkách. Řekla jsem si, že když už jsem tohle přežila, byla by škoda to teď vzdát. Zabalila jsem se jen do prostěradla, zhluboka se nadechla a rozhodla se, že tam prostě zase vlezu a budu dělat, že se nic nestalo.
Druhý pokus: úleva, chlad a pád na zem
Druhý vstup do sauny byl úplně jiný. Najednou jsem si každého dotyku látky na kůži byla víc vědomá a seděla jsem tak nějak ztuhleji. Zároveň jsem ale měla zvláštní pocit úlevy z toho, že už nic neschovávám. Sedla jsem si, zavřela oči a po chvíli jsem přestala tolik myslet na to, jak vypadám. Vnímala jsem víc teplo, dech a ticho kolem. Když jsme pak vycházely ven, cítila jsem, že jsem si něco malého dokázala, i když to vidím jen já. Ve sprše jsem si říkala, že to moje „sebevědomí“ možná nemusí být jen póza, ale něco, co si fakt můžu krok po kroku vybudovat. Lenka pak navrhla ochlazovací bazének. Automaticky jsem chtěla říct, že ne, ale místo toho jsem kývla, protože jsem nechtěla působit jako poseroutka. Ledové vody jsem se ale fakt bála.
Do bazénku jsem lezla opatrně po schůdkách, v hlavě mi běželo jen „rychle tam a rychle ven“. Ponořila jsem se, tělo mě pálilo, ale zároveň to bylo zvláštně dobré, jako kdyby se mi na chvíli vymazala hlava. Když jsem vylézala, měla jsem na sobě takový ten vnitřní pocit hrdinky. Žiju, zvládla jsem to, dám to celé. Přehodila jsem si mokré prostěradlo přes sebe, jako by to pro mě byla nejběžnější věc na světě. A pak mi na horním schůdku uklouzla noha po mokrém kovu. Najednou jsem ležela na zádech na studené zemi mezi bazénkem a lehátky a cítila, jak mi prostěradlo při tom pádu úplně spadlo. Byla jsem tam nahá, rozplácnutá, pár vteřin neschopná se zvednout nebo aspoň něco si přikrýt.
Když vás všichni vidí – a za chvíli už vlastně ne
Chvilku bylo úplné ticho a já slyšela jen vlastní dech a hučení v hlavě. Míchala se v tom bolest kostrče, šok a obrovský stud. Pak ke mně přiběhl saunér, klekl si vedle mě a ptal se, jestli jsem v pořádku. Jeden starší pán mi rychle zvedl prostěradlo ze země a podal mi ho, přitom se díval stranou, aby mi dal aspoň nějaký pocit soukromí. Všimla jsem si, že většina lidí dělá, že nic nevidí. Někdo se jen krátce pousmál takovým tím „stane se“ úsměvem. Zabalila jsem se, posadila se na lehátko a cítila, jak se mi chce brečet a smát zároveň. Seděla jsem tam, lehce se třásla a vedle mě Lenka najednou potichu vyprskla smíchy. Vteřinu jsem na ni chtěla být naštvaná, ale pak mě to taky chytlo a obě jsme se smály takovým tím unaveným, uvolněným smíchem.
Když jsme tam pak ležely a rozdýchávaly to, došlo mi, že v sauně už mě asi nic moc horšího potkat nemůže. Byla jsem nahá před cizími lidmi, spadla jsem jak pytel brambor, všichni mě viděli. A přesto se po pár minutách všechno vrátilo do normálu. Lidi zase jen leželi, četli, spali, byli zalezlí ve svých hlavách. Jako bych tam ani nebyla. Cestou domů jsme se tomu s Lenkou pořád smály a mně se v tom smíchu něco uvolnilo. Měla jsem pocit, že jsem si ten nejhorší stud už vybrala a že příště už to možná nebude takové drama. Říkala jsem si, že když jsem přežila tohle, tak bych se kvůli vlastnímu tělu nemusela pokaždé hroutit. A někde mezi zastávkami tramvaje se mi ten dnešní trapas v hlavě nenápadně měnil na historku, kterou jednou vytáhnu sama od sebe.
