Článek
Rodinná pohoda, která trvala jen chvíli
K Štědrému večeru u mých rodičů patří pořád stejné věci: bramborový salát, pohádky v televizi a trochu nervózní klid po rozdání dárků. Letos to vypadalo stejně. Seděli jsme v obýváku, dojídali, co zbylo na talířích, a prohlíželi si, co kdo dostal. Táta se po chvíli zvedl, zašel do kuchyně a vrátil se s obálkou. Podal mi ji se smíchem a poznámkou, že „abych zbohatla aspoň na papíře“. Vytáhla jsem stírací los, protočila očima a smála se s ním. Brala jsem to jako typický tátův vtípek. Položila jsem los na konferenční stolek vedle sebe, protože jsme se zrovna bavili o práci a mně se nechtělo uprostřed věty začít škrábat mincí. Petr vedle mě jen nenápadně protočil oči vzhůru, protože tyhle „štěstěny“ moc nemusí, ale nic neřekl, aby nezkazil atmosféru.
Když se pak v obýváku každý začal věnovat svým dárkům, někdo se začetl do knížky, jiný si prohlížel nový hrnek, sáhla jsem automaticky po tom losu. Ani jsem nad tím nepřemýšlela, prostě jsem vzala minci a začala stírat. První řádek mě nijak nezaujal, čekala jsem klasickou „výhru“ typu nula. Jak jsem ale postupně odkrývala další políčka, začala jsem si v hlavě přepočítávat čísla. Nějak to nevycházelo na obvyklou stovku. Došlo mi, že to vypadá na částku kolem dvou set tisíc. Znejistěla jsem. Zavolala jsem na ostatní, ať se jdou podívat, protože jsem si nebyla jistá, jestli to čtu správně. Všichni se nahrnuli k stolku, střídali se u losu a dvakrát, třikrát to kontrolovali. V místnosti najednou nebyl běžný povánoční ruch, ale zvláštní, napjaté ticho.
Výhra na stole, očekávání všude kolem
Táta jako první promluvil a začal nadšeně vykládat, že je to neuvěřitelná náhoda, jaké mám štěstí. Plácl mě po rameni a smál se, že jsem to aspoň setřela až u nich, abych se s nimi mohla podělit o radost. Máma se taky usmívala, ale skoro hned mezi řečí pronesla, že by se „slušelo“ rodičům aspoň trochu přispět, když mi ten los koupili oni. Připomněla, že jsou teď oba v důchodu a pořád splácejí rekonstrukci bytu. Řekla to napůl v žertu, napůl vážně a já v tom slyšela obojí. Petr mezitím poznamenal, že by se za to dala doplatit část naší hypotéky, protože poslední měsíce hodně probíráme peníze a ví, jak mě to stresuje. Mluvil klidně, prakticky, jako by šlo o jakoukoli jinou částku. Mladší brácha se jen ušklíbl, podíval se na svoje nové ponožky a pronesl, že příště by si taky radši od Ježíška napsal o los. Zasmáli jsme se, ale v jeho hlase jsem cítila jemnou závist.
Ze začátku to vypadalo jako nevinné vtipkování o tom, co bych za ty peníze „měla“ udělat. Jenže postupně se to zlomilo. Máma začala připomínat, jak nám v minulosti s Petrem pomáhali, když jsme něco potřebovali – když jsme se stěhovali, když nám chyběly peníze na auto, když jsem byla mezi pracemi. Říkala, že teď by se jim taky hodilo trochu ulevit, aby se nemuseli tolik bát dalšího zdražování. Petr se ozval, že je to přece moje výhra a že by rozhodnutí mělo být na mně, ale vzápětí zase mluvil dál o tom, jak by to vyřešilo naše společné starosti. Brácha si přisadil tím, že já jsem prý vždycky ta, na kterou padá štěstí. Vytáhl pár historek z dětství, kdy jsem podle něj byla zvýhodněná. Překvapilo mě to. Nikdy jsem neměla pocit, že bych byla nějak oblíbenější nebo že by ke mně byli rodiče nespravedliví, a najednou jsem slyšela, že to on celý život vnímá jinak.
Kdo má právo rozhodnout o výhře
V tu chvíli jsem začala cítit, jak se mi stahuje žaludek. Před chvílí jsme jedli cukroví a řešili drobnosti, a teď se z jednoho papírku stal důvod k tomu, aby každý začal vytahovat svoje staré křivdy. Zkoušela jsem to zlehčit, říkala jsem, že los stejně budeme muset ověřit po svátcích na pobočce a že není důvod se teď hádat, když ani nevíme, jestli ta výhra opravdu dorazí. Moc to nezabralo. Táta se začal stavět do role prostředníka a navrhl, že by bylo nejjednodušší to „spravedlivě“ rozdělit – část pro rodiče, část pro nás, ať se nikdo necítí ukřivděný. Místo úlevy jsem měla pocit, že ze mě dělá člověka, který má rozhodnout, kdo co dostane. Seděla jsem tam s losem v ruce a cítila, že už nejde ani tak o ty peníze, ale o to, kdo si na mě víc prosadí svoje představy.
V jednu chvíli jsem navrhla, že si s Petrem skočíme do kuchyně udělat kafe. Vyznělo to jako nevinná pauza, ale sotva se za námi zavřely dveře, bylo jasné, že je to spíš únik. Petr na mě vyjel, že se neumím jasně postavit za nás dva a říct rodičům ne. Že by mi do toho vůbec neměli mluvit a že tím, že pořád uhýbám, jen všechno protahuju. Já jsem mu na oplátku vyčetla, že už v hlavě přepočítává, co všechno by se za ty peníze dalo zaplatit, místo aby se mě nejdřív zeptal, jak se vůbec cítím. V té hádce mi najednou došlo, že mě víc než ta výhra samotná vyčerpává napětí, které se kolem ní během hodiny vytvořilo. Měla jsem chuť ten los roztrhnout a mít to za sebou.
Komplikovaný kompromis a pachuť po Vánocích
Když jsme se vrátili ke stolu, bylo mi úzko a cítila jsem, jak se mi třese hlas. Vzala jsem si slovo dřív, než zase někdo něco navrhne za mě. Řekla jsem, že bych chtěla udělat kompromis: část výhry pošlu rodičům, aby si mohli trochu ulevit s tou rekonstrukcí a běžnými výdaji, něco si nechám jako rezervu čistě pro sebe a zbytek použijeme s Petrem na naše bydlení. Dodala jsem, že tohle je moje rozhodnutí a že se o tom ten večer už nechci dál bavit. Nebyla jsem na sebe pyšná, spíš jsem se snažila rychle uzavřít něco, co se mi začalo vymykat z ruky.
V místnosti to na chvíli ztuhlo, ale pak máma kývla, že to respektuje. Táta jen přitakal, že je to rozumné, a brácha si z toho udělal další vtip, aby to odlehčil. Večer nějak doběhl. Dojedli jsme cukroví, pustili další pohádku, ale už to nebyl ten stejný pocit jako před losem. Všichni byli trochu opatrnější v tom, co říkají. Když jsme pak s Petrem odjeli domů a já si před spaním schovávala ten los do šuplíku v ložnici, došlo mi, jak moc ten malý vánoční dárek ukázal, co v nás bylo už dlouho. Nevyřčené pocity nespravedlnosti, představy o tom, co komu „patří“, i to, jak mě někdy vyčerpává snaha všem vyhovět. A říkala jsem si, že příště bych možná radši rozbalila obyčejný hrnek, který nikdo nebude rozpočítávat.
